Dokud polovina českých voličů nebude rozumět rozdílu mezi volbami a zasíláním sms do Superstar či Týtý, nemáme šanci žít ve svobodné a prosperující zemi.

Naše cesta k rozvojovým zemím, aneb Nároková společnost

Bez nadsázky dlouhodobě tvrdím, že Světová zdravotnická organizace by měla zcela seriozně začít řešit diagnózu závislosti člověka na iracionálních a vylhaných „sociálních“ jistotách stejně, jako už řeší závislost na tradičních drogách (alkohol, nikotin, gambling a jiné drogy) i na drogách novodobých, tedy například internetu a sociálních sítích. Princip každé organizované závislosti (naše se jmenuje stát) je totiž stále stejný: vyrobit stádo ve virtuální realitě žijících pitomců, jejichž pravdy a lidská práva nezaclánějí v cestě univerzální dokonalé společnosti (samozřejmě tyranii). Kromě toho, že každý nárok vyžaduje něco pro něj udělat a že smyčka požadavků se stahuje a tvoří obrovský stres a existenční tlak, je tu ještě jeden důkaz zločinnosti každého systému, který pracuje s nárokem. Vy si totiž celý ten iluzorní rauš a opojení vylhanými jistotami (a čistou víru v ně) nejen sami zaplatíte, ale mnohonásobně přeplatíte.

Přijdete na to docela snadno sami, když vezmete tužku a papír a začnete počítat. Všechny nároky, které Vám jakoby garantuje stát, si ve skutečnosti zaplatí lidé sami ( https://cesko2050.cz/fair-trade-fair-state-odstraneni-prostredniku-a-pravo-na-fer-stat-pro-vsechny/ ). Nárok na státní starobní důchod ve chvíli, kdy více než 60-80% Vašeho příjmu stát zkonfiskuje pomocí daní, povinných odvodů a několikanásobného zdanění, je chucpe jak hrom: občan žije v domnění, že má na něco nárok, a to něco si sám nejen celé zaplatí, ale dokonce několikanásobně přeplatí (protože stát je, mimochodem, dost drahá sranda – podívejte na třeba jen na počet státních zaměstnanců v ČR). Takže stát lidi “na drzkovku” obere o neuvěřitelné peníze, ale k dovršení všeho jim ještě drze říká tytyty, když nebudeš hodný, my se o tebe starat nebudeme. K tomu se dá říct jediné:

„Molochu (Ginsberg), Státe, Tyrane! To jediné co chceme je právě to, aby ses o nás laskavě přestal starat, my to zvládneme sami. A pokud na tebe vzneseme nějaký nárok, pak si ho klidně zaplatíme, ale vybereme si ho svobodně a s právem reklamace pro případ, že tu službu (armáda, policie, soudy, zahraniční politika) budeš vykonávat špatně. Protože milý státe: nikoli ty, nýbrž my lidé jsme to, oč tu běží. A tvoje dosud beztrestné a nekontrolovatelné transakce s našimi penězi a svobodou právě skončily.“