Kdybys nebyl hlupákem, nestal by ses občanem aneb známe tyhle věci, jak se dát upéct v peci (sociálního státu)?

Máme – jako lidé – jednu vlastnost, kterou mají baktérie. Při dlouhodobém souboji s antibiotiky se stávají baktérie rezistentními a my, lidé, po dlouhodobém výplachu mozků začínáme být rezistentní vůči realitě a dáváme přednost sociálně populistickému Matrixu a kolektivnímu nevědomí, které zpravidla vede až k branám s nápisem Arbeit Macht Frei. To nevědomí si dalo jméno demokracie a stát a prvním kole nad naší svobodou vyhrálo (a nebylo divu, zlomilo nás už v dětství, kdy ho do nás pumpovala škola s podporou rodičů). Ptáte se jak? Krásně jednoduše: slovo stát lidé považují za základ jejich životů, přestože je to organizovaný zločin party vyčůraných, bezcharakterních a bezohledných chuligánů, kteří si z nás ze všech udělali dobrý den a kasičku formou přerozdělování rozpočtů.

Lidé si už ani neumí představit skutečnou svobodu a demokracii, jsou naučení papouškovat co někde slyšeli, že svoboda a demokracie je. Co stát organizuje je jistota, co ho bourá je anarchie a peklo. Všechno ostatní je pro ně neznámo, kterého jsou naučeni se bát a stydět se za to, a tak ostentativně popírají a plivou na jiné vzorce fungování státu a demokracie – všimněte si v každé debatě, kterou o daném tématu povedete.

Stejně tak to funguje s lidskými právy a státem: stát je považován za největší jistotu, ačkoli je to nástroj a legitizátor zločinu, který probíhá na většině z nás každý den. Zřejmě platí: lepší poznané zlo, než dobro, pro které budeme muset hnout prstem. Typická logika sociálního státu a nárokové společnosti, ke které ve většině spoluobčanů systematicky vychovávají politici.

Důkazem že lidé spolkli propagandu „zastupitelské demokracie“ i s navijákem je fakt, že si nevšimli naprosté nelogičnosti celého systému a na první pohled patrných důkazů principiální nesmyslnosti celého konceptu. Tady je 15 největších bludů, pro které současný systém státu nemůže být ani demokratický, ani svobodný, a přesto jsme to přehlédli jak širé lány v Polabí.

• Demokracie stojící na tom, že existují volby, ovšem volby povinného a zákonem stanoveného a certifikovaného prostředníka jménem politik či politická strana, není vláda lidu, ale právě jen těch vybraných prostředníků.
• Volíte-li prostředníka, který za Vás má mluvit a rozhodovat, automaticky přicházíte o právo mluvit a zasahovat do věcí napřímo (například defenestrací, neschválenou demostrací, neplacením daní pokud nejste spokojeni se službami státu, zakládáním státem neschválených aktivit a spolků apod.)
• Když nevolíte, nedává Vám to právo se o sebe starat sám nebo z toho zvráceného a zločinného systému vystoupit, naopak, vztahují se na Vás stejné zákony a pravidla jako byste se systémem souhlasil a k volbám přišel.
• Volí se (tajnou volbou, abyste se za důsledky své volby nemuseli veřejně stydět nebo zodpovídat, vedla-li v důsledku k nějakému zločinu) z předem vybraného seznamu několika málo certifikovaných a prověřených povinných politiků a politických stran.
• Bez certifikace a prověření žádná strana do voleb nemůže – prověřují opět nikoli lidé, nýbrž státní orgány
• Politik nemá žádnou faktickou a vyhamatelnou povinnost lidem během volebního období naslouchat, pokud je při nenaslouchání přistižen, není odvolatelný. Za prostředky, na jejichž přerozdělení se podílí, nenese žádnou hmotnou odpovědnost.
• Volební hlas každého člověka ve volbách je 1 bez ohledu na jeho finanční či jiný přínos celku. To znamená, že notorický flákač schopný volit za koblihu a podnikatel, který dá práci 50 lidem, mají stejný 1 hlas. Je to sice ten největší podvod v celém systému, ale právě proto je jakákoli debata na téma spravedlivé definice a rozdělení síly volebního hlasu podle skutečného přínosu člověka celku považována všemi institucemi, autoritami a médii za naprosto nehumánní, nedemokratickou a odsouzeníhodnou.
• Lidé volby a politiku akceptovali za běžnou součást svých životů přesto, že všichni bez rozdílu věku, pohlaví, přesvědčení a bez ohledu na výši intelektu vědí, že 90% kandidujících jsou morálně pokřivené „kádry“ nebo přímo deprivanti, kandidující zištně. Že stát prokazatelně řídí lidé s nejhorším morálním profilem se ale kupodivu nikdy nestalo důvodem k odstranění politiků a politických stran – je zřejmě pohodlnější špínu delegovat na prostředníka a udělat z politiky (špinavé) řemeslo, na které si lze po hospodách stěžovat.
• Volby probíhají nikoli když se něco podstatného děje (státní dluh, migrační vlna, válka), nýbrž za přesně stanovený časový úsek. Ten se mění pouze pokud se politici sdružení v těch stranách nerozhodnou jinak, ale lidé to ovlivnit nemohou.
• Když už respektujete nesmysl jménem “demokracie” a systém voleb a chcete alespoň říct, koho byste v žádném případě nevolili (protože i to je technicky vzato volba), není to povoleno a není to součástí voleb.
• Po volbách se politickým stranám, hodnoceným podle toho, kolik lidí je pozitivně volilo, vyplatí peníze ze společných peněz všech lidí ve státě, a to tak, že dostanou i peníze těch, kteří je nevolili, nebo by je v žádném případě nevolili, pokud by volili. Za tyto peníze si pak politické strany kupují reklamy a billboardy, ve kterých lžou lidem prostřednictvím takzvaného volebního programu.
• Volební program je archaický a zbytečný dokument hrající obdobnou roli jako trajler k filmu před premiérou. Nemá žádnou závaznost a nemusí se dodržovat, ale zaplňuje mediální a veřejný prostor, aby to budilo dojem, že o „to tady opravdu jde“.
• Politici si sami stanoví cenu své práce a sami si ji vyplácejí z peněz lidí bez kontroly lidmi.
• Proti všem zákonům, které sami přijali, mají po celou dobu výkonu mandátu imunitu. Ta platí i v případě, že něco zločinného skutečně udělali.
• Politiky řízený stát Vám bere peníze formou daní, povinných odvodů a několikanásobného zdanění (ze zdaněných peněz si kupujete zboží, na které je uvalena další daň, nejčastěji DPH, spotřební daň nebo daně majetkové) ve jakékoli výši, na které se politici dohodnou – občan nemá žádné právo se bránit.

Co říci závěrem? Když si přečtete těchto pár řádků, nemusíte být postava z Mrazíka nebo Ufon, co zrovna přistál v Ruzyni, aby Vám došlo, že žijeme v organizovaném zločinu, který se povýšil na stát. V nesmírně zajímavé knížce od Moisese Naíma – bývalého výkonného ředitele Světové banky – s názvem Černá kniha globalizace, se dočtete (mimo jiné), že největším nebezpečím globalizace je právě prorůstání organizovaného zločinu do legálních struktur států. Co je cílem organizovaného zločinu, na to skutečně není třeba nijak sofistikované fantazie nebo představivosti poté, co jsme během minulého století absolvovali dvě světové války, komunismus, holocaust a gulagy. Sociální státy jsou jízdenkou do dalšího takového pekla, protože jejich dluhy budou zanedlouho tak obrovské a nepředstavitelné, že je bude moci smazat jen válka. Pojďme proto otevřít oči dokud je čas, jestli tedy nějaký ještě zbývá.

Protože ani to už dnes není jisté.