Zdětinštění občanů jako metoda vlády v systému globální přerozdělokracie
Často slýcháme, že lidé nerozumí světu (a potažmo politice) kolem sebe. To je jistě pravda, ale podstatnější je otázka, proč to tak je. Protože současné verze států (a zastupitelské demokracie s řadou omezení, která má jediný cíl: masově dotovat, grantovat, uplácet a přerozdělovat) nemají zájem na tom, aby jeho občané „byli dospělí.“ Lidé jsou naopak úmyslně učeni nebýt dospělými (a tedy odpovědnými) voliči, spotřebiteli, občany, plátci daní a povinných odvodů a dokonce i otci a matkami. Naše životy jsou čím dál více „nalajnované“ jasným konkrétním směrem. A když přijde pochybnost či otázka (či nějaké volby), mají se – přesně jako v nadnárodních korporacích, protože státy dneška jsou už jen byznys s lidmi – „zeptat svého supervisora.“ Ten to přece vše vyřeší bez nutnosti se něco učit, něco umět, něčemu rozumět, nést za něco odpovědnost, něco vytvořit.
A tak se svět řídí tam, kam v takovém systému nevyhnutelně musí. Pár příkladů: kvůli bio složkám do paliva – tedy kvůli ekologii! – jsme napáchali a pácháme největší ekologické školy v historii, orangutani na Borneu by mohli vyprávět (a nejen oni, i ty pralesy, kdyby mohly mluvit). Elektromobily – rovněž ve jménu ekologie – možná způsobují horší ekologické škody než normální automobilismus, protože tu “ekologickou” elektřinu je potřeba někde vyrobit; kde jinde než ve “špinavé” uhelné elektrárně. O ekologii při výrobě baterií raději nemluvě vůbec. Elon Musk si ale klidně udělá služební cestu do Skandinávie, kde přemlouvá místní vlády, aby stále (z daní jeho zákazníků!) dotovaly elektromobily, čímž si otevřeně říká o byznys za cizí peníze – a zřejmě se ani nestydí. Na polích řepka, kukuřice a nevyhnutelná eroze. Společnosti v Evropě jsou rozdělené a veřejný prostor prázdný, respektive plný politických podnikatelů a na státy nalepených lobbistů, žijících z daní lidí – legálně, pohodlně a bez rizika. Pojďme ještě v té samé chvíli brojit například proti jaderné energii, aby celá Evropa přišla o konkurenceschopnost, se kterou má problémy už teď. Přikořenit to můžeme dalším nárůstem byrokracie na národní i nadnárodní úrovni, obrovskými deficity veřejných financí, několikanásobným zdaněním každého z nás a socialismem, který jsme ani pořádně nevyhodili v roce 1989 dveřmi, a on je tady v jiné formě oknem zpátky ani ne za 30let poté.
Kultura nedospělosti, zformovaná do pevného šiku států, lokálních a mezinárodních institucí a na stát nalepených (dotačních) byznysů, “vystajlovaná” a vylepšená sexy outfitem jako patnáctiletá „modelka“, se řítí kupředu. Nezdržujeme se důsledky našeho chování, protože to děti nemusí. Můžeme tak dál – eufemisticky řečeno – volit „největšího blbce ze třídy jako předsedu“, i když pak rozhoduje o miliardových rozpočtech, nebo nás popadne amok a věříme, že když zvolíme byznysmena, on s námi nakonec nebude secvičovat zase jen ten byznys. A přesně tak vznikne politika zastupitelské demokracie, jak ji dnes známe. Politika odtržená od reality, politika jako zdroj zisku pro jedny na úkor druhých, politika jako front-end, titulní stránka nové, globální totality. Totality, v níž různí sociopaté mají – doslova – prsty nejen na tlačítcích od všech Vašich financí a svobod, ale taky atomových bomb.
Tohohle by se děti měly bát, ne toho dospět. Jenže ono je snažší věřit než chápat. Ale to už by byla jiná pohádka, i když pro stejné děti.