Globální hra na demokracii je ve skutečnosti past: co se stane, když jí uvěříte a přijdete „blíž“?

Musíme si to konečně říct upřímně a bez ohledu na to, jak tvrdě to vyzní. Metoda vlády, která se pod názvem „sociální stát“, „sociální solidarita“ či „evropské hodnoty“ nebo „demokracie“ v posledních letech provozuje, je podvod. Ano, podvod. Pod pláštíkem hezkých slov ne nepodobných totalitním ideologiím typu socialismus se skrývá jednoduché a prozaické vysvětlení: „sociální stát“ je jen organizovaný způsob okrádání jedněch lidí druhými. Proces „přerozdělení“, jak se té zlodějině odborně říká, probíhá v přímé režii státních struktur, které té hře poskytují legitimitu a zdání legálnosti.

Představte si zdánlivě absurdní situaci, že byste přišli k sousedovi a řekli mu: „Hele, Franto, mě se pracovat nechce“, nebo „nechci vstávat,“ nebo „po mém oboru není poptávka, ale nechci se rekvalifikovat,“ nebo prostě: „nabízejí mi práci za málo peněz, musel bych se za prací stěhovat a to nechci, tak dej mi peníze ty a je to!“ Co by se asi stalo? Povím vám to: byli byste zatčeni, zřejmě drženi ve vazbě a byli byste souzeni pro zločin krádeže nebo vydírání, možná i omezování osobní svobody. Když ale naprosto totéž udělá stát, který pro všechny ty sousedy Frantů udělá stejnou službu – tedy vezme pracujícím sousedům poctivě vydělané peníze formou daní a pojištění a ty peníze se dají Frantovi ve formě nějakého sociálního příspěvku či důchodu – tak se to najednou jmenuje „sociální politika“ a „mezigenerační solidarita.“ A kdo s takovým pokrokem nesouhlasí anebo nechce platit nesmyslné sociální inženýrství bez jakékoli koncepce, je náhle veřejný nepřítel a „parazit.“

Statistika a důsledky toho, co zvráceně rovnostářská a od kořenů nespravedlivá sociální politika napáchala, jsou tristní. Pro dospělé lidi, kteří se na tomto podíleli a podílejí – třeba mlčením nebo odevzdaností – je to hanebné a ponižující vysvědčení. Je tu zkrátka něco, na co se – v tom shonu za komfortem a výhodami, které nám politici naslibovali a tudíž na ně máme přece „nárok“ ber kde ber – zapomnělo, a sice na selský rozum. Ptám se Vás všech, kdo tyto řádky čtete a také už Vás štve ta absurdita: jak by nějaká státem organizovaná „sociální politika či solidarita“ mohla být spravedlivá, když účet za ni zaplatí příští generace, tedy ti, kteří se ještě ani nenarodili? Není snad základním znakem mezigenerační solidarity právě to, že musí být spravedlivá pro obě strany (a všechny generace které se jí účastní nebo účastnit budou), protože když není, je to vlastně loupež? Sociální stát nevyvolává sociální smír a jistoty, jak slibuje, on dělá přesný opak: on rozdmýchává nenávist (pravda, za vydatné pomoci některých politiků typu náš prezident). Staví proti sobě skupiny lidí (například zaměstnance a živnostníky), aby je mohl – rozdělené nenávistí a závistí – snáze ovládat. A okrást.

Zastupitelská demokracie nefunguje, stala se podvodem a způsobem, jak okrádat lidi do kapes vybraných (nadnárodních) skupin. Je totiž obrovským – a dnes už víme že nepřekonatelným – problémem a limitem zastupitelské demokracie, že se v ní vládne metodou „moderovaného“ zhnusení slušných a poctivých lidí, metodou znechucení většiny politikou. Když totiž lidé nevidí smysl své aktivity ve veřejném prostoru, rezignují. Jak chcete motivovat k zájmu o politiku či veřejný prostor lidi, kteří poctivě fungují a platí daně, a přitom jejich hlasy mají stejnou váhu jako hlasy lidí, kteří ten hlas prodávají za stovku či koblihu, nebo celku nijak nepřispívají a ani to nemají v úmyslu a dávají to svým chováním jasně najevo? Sociální stát vyrobil obrovské množství takových lidí a „oligarchů“, kteří mají společné jedno: nemají ani stud, ani skrupule ty ostatní prostřednictvím anonymního a reálně nekontrolovatelného státu okrádat.

Vyvolat apatii a rezignaci obrovských mas lidí byla cílená procedura, procedura proměny struktur státu v organizovaný zločin bez „humbuku“, bez revoluce, bez náhlých změn, které by na tu proměnu společnosti mohly upozornit. Demokracie – jako „vláda lidu“ a nejsvobodnější způsob života lidí, který jsme v dějinách poznali – měla tuto změnu v diktaturu „gangů“ svým „kreditem svobody“ zaštítit, legitimizovat a legalizovat svými zákony a institucemi. Byl to plán, a byl to plán funkční. Říkám to možná o mnoho let či desítek let dřív, než si to lidé postupně uvědomí (stejně jako trvalo dlouhé roky, že lidé kdysi přijali myšlenku, že Země není placatá), ale zastupitelskou demokracii musí vystřídat spravedlivější systém soužití nás, lidí. Systém postavený na občanské a lidské odpovědnosti jednotlivců a malých skupin, definovaných oborovou (například hasiči, zemědělci, živnostníci), zájmovou (například včelaři, filozofové, fanoušci videoher) nebo třeba rodinnou (rodiče, prarodiče, děti, vnuci) či lokální (vesnice, město, Česká republika) sounáležitostí.

Člověk a občan si musí mít právo vybrat sám, do jaké komunity chce patřit, v rámci jaké komunity bude uplatňovat svůj hlas a jeho síla musí být úměrná jeho přínosu celku, aby to bylo motivační. Prvním krokem je odstranění monopolu politických stran na politickou činnost, vládu a rozdělování daní bez jakékoli reálné kontroly a odpovědnosti. Fungování politických stran stejně čím dál víc připomíná fungování Národní fronty, a je to „všechny rizika daňovým poplatníkům, všechen zisk soukromým subjektům“.

Připravujeme velký projekt s názvem PODVOD JMÉNEM STÁT, ve kterém Vám přineseme nejen řadu důkazů zločinnosti státu, ale také konkrétní recepty, kterými tu nemoc můžeme – a myslím že musíme – ihned začít léčit. Začínáme za pár dní, finišujeme s posledními přípravami. Pokud souhlasíte, přidejte se k nám.

Je to totiž jen a jen na nás, co tu po sobě necháme našim dětem a vnukům.