Dokud polovina českých voličů nebude rozumět rozdílu mezi volbami a zasíláním sms do Superstar či Týtý, nemáme šanci žít ve svobodné a prosperující zemi.

Cesta třetí: Zdravotnická reforma

Podpora ideologie „zdravotnictví zdarma bez ohledu, jak se staráte o své vlastní zdraví“ je další základní položkou státního rozpočtu ČR a stojí neuvěřitelné peníze. Léčba nemocí, kterým by se dalo předejít prevencí či zdravějším životním stylem, odčerpává ze zdravotnického systému prostředky v řádech mnoha desítek miliard Kč ročně a je zásadní položkou zdravotního rozpočtu. Zásadní je, že se populistickými politiky řízené zdravotnictví neptá na základní otázku: jak se kdo o své zdraví stará či nestará. Je proto v dané chvíli naprosto zásadně nespravedlivé pro ty, kteří se o své zdraví starají, přičemž na druhou stranu se očividné zneužívání zdravotnické péče nijak netrestá ani nepostihuje.

Je nutné okamžitě si definovat základní parametr jediného smysluplného zdravotnictví, které v ČR můžeme mít – a to je zdravotnictví založené na odpovědnosti pacienta a současně motivaci lékaře mít pacienty zdravé, nikoli generovat tisíce tzv. „výkonů“. Chování se ke svému zdraví musí být základní aspekt a přístup každého z nás ve vztahu k udržitelné zdravotní politice.

Proto je nutně třeba:

  • Ihned zavést možnost pojistit se zdravotně mimo státem organizovanou zdravotní politiku (kontaktem přímo s lékařem, zdravotnickým zařízením či jinak).
  • Ihned zavést komerční pojištění a vytvořit soupis nových (nad)standardů lékařské péče, u kterých zůstává zdravotnictví zdarma (diagnózy, které pacient sebevětší prevencí ovlivnit nemůže, například vrozené vady srdce) a u kterých naopak může životní styl pacienta výrazně ovlivnit a především zlevnit stávající či budoucí léčbu.
  • Politika prevence – stanovení výhod pro ty, kteří včas a správně dodržují prevenci (jak pro sebe, tak své děti), a naopak výrazné zdražení léků, péče a pojištění pro ty, kteří prevenci zanedbávají. Rozdíl mezi těmito 2 skupinami lidí (tedy mezi těmi, kteří pomáhají šetřit náklady na zdravotnictví tím, že dbají prevence a těmi, kteří na to kašlou) musí být propastný a počítat se v násobcích rozdílu placeného pojištění.
  • Výrazně zvýšit postihy při zneužívání zdravotně-sociální politiky státu. Máme řadu velmi drahých způsobů odčerpávání prostředků z veřejného pojištění, od fixlování s neschopenkami u praktických lékařů přes zneužívání receptů až po fiktivně vykazované výkony směrem ke zdravotním pojišťovnám.
  • Vytvořit ihned komerční pojištění pro cizince s rozdělením na cizince s trvalým pobytem a „turisty“ tak, aby cizinci s dlouhodobým pobytem měli přístup ke kvalitní a příplatkové zdravotní péči stejně jako jiní občané
  • Selektivní kvalita ošetření v závislosti na příspěvku pacienta – je třeba jednoznačně sdělit veřejnosti, že standardní pojištění dává právo na ošetření pojmenovaným standardním (levnějším) způsobem, ale nikoli nejmodernější a nejdražší možnou metodou, která byla v mezidobí vyvinuta. Kdo chce být ošetřen nejmodernějším a často drahým způsobem, musí si připlácet na pojistném nebo být ochoten za nadstandard zaplatit.
  • Ihned znovuzavést poplatky za pobyt v nemocnicích
  • Ihned zavést zpět poplatky za ošetření v ordinacích, protože jinak se opět ordinace lékařů plní těmi, kteří chodí lékařskou péči zneužívat v případě sebemenších obtíží a blokují tak potřebnou kapacitu skutečně nemocným lidem.
  • Zavést motivační systém pro lékaře, aby nebyli placeni jen od výkonu, ale také za to, že svou kvalitní preventivní péčí dokázali náklady na budoucí péči redukovat – tedy za to, že žádné (najmě ne zbytečné) výkony prostě nejsou potřeba.

Z hlediska ozdravění zdravotnického rozpočtu ve střednědobém a dlouhodobém horizontu je pak zásadní zavést „hranolkovou“ a „cukrovou“ daň pro koncové konzumenty, ale v tom samém okamžiku také sektorové daně pro výrobce produktů a služeb, které ovlivňují dlouhodobě lidské zdraví (cukr, tuk, exhalace, gambling, závislost na internetu a sociálních sítích apod.) a generují obrovské náklady na pozdější léčbu. Tyto prostředky se nesmí stát zdrojem přerozdělování, ale musí jít zpátky přímo do zdravotnictví a být on-line kontrolovatelné (kam šly, kolik peněz apod.)