Jedinou nadějí našich dětí a vnuků na slušnou budoucnost je zrušení monopolu politických stran na vládu a rozpočtové přerozdělování veřejných prostředků bez jakékoli vymahatelné odpovědnosti a reálné kontroly lidmi.

6 cest pro budoucnost

Nastal čas zásadní změny. A ta změna je v myšlení a uvědomění si svých základních lidských práv.

Musíme si to konečně říct upřímně a bez ohledu na to, jak tvrdě to vyzní, protože bez toho nás radostná budoucnost nečeká.

Metoda vlády, která se pod názvem „sociální stát“, „sociální solidarita“ či „evropské hodnoty“ v posledních letech provozuje, je podvod a pravděpodobně i organizovaný zločin. Pod pláštíkem hezkých slov ne nepodobných totalitním ideologiím typu socialismus se skrývá jednoduché a prozaické vysvětlení: „sociální stát“ je jen organizovaný způsob okrádání jedněch lidí druhými. Proces „přerozdělení“, jak se té zlodějině odborně říká, probíhá v přímé režii státních struktur, které té hře poskytují legitimitu a zdání legálnosti. Proto jsou souzeni pouze ti, kteří rozkradou nějakou dotaci, konkrétní a jednotlivou, ale nikdo nemůže odsoudit ty, kdo ten systém udržují v chodu. Politici, lobbisté, dotační podnikatelé jsou stejně jako my, co to platí, součástmi systému. Pokud je systém špatný, nefunkční nebo i zločinný, žádná jeho součást nemůže fungovat správně, spravedlivě a poctivě. Ve špinavém prostředí mohou žít pouze ti, kdo jsou k němu uzpůsobeni. 

Představte si zdánlivě absurdní situaci, že byste přišli k sousedovi a řekli mu: „Hele, Franto, mě se pracovat nechce“, nebo „nechci vstávat,“ nebo „po mém oboru není poptávka, ale nechci se rekvalifikovat,“ nebo prostě: „nabízejí mi práci za málo peněz, musel bych se za prací stěhovat a to nechci, tak dej mi peníze ty a je to!“ Co by se asi stalo? Povím vám to: byli byste zatčeni, zřejmě drženi ve vazbě a byli byste souzeni pro zločin krádeže nebo vydírání, možná i omezování osobní svobody. Když ale naprosto totéž udělá stát, který pro všechny ty sousedy Frantů udělá stejnou službu – tedy vezme pracujícím sousedům poctivě vydělané peníze formou daní a pojištění a ty peníze se dají Frantovi ve formě nějakého sociálního příspěvku či důchodu – tak se to najednou jmenuje „sociální politika“ a „mezigenerační solidarita.“ Je to najednou vysoce humánní akt, div ne pokrok. A kdo s takovým pokrokem nesouhlasí anebo nechce platit nesmyslné sociální inženýrství bez jakékoli koncepce, je náhle veřejný nepřítel. Je potřeba vidět pravý, aktuální stav: stát je systém, jako je například SW. Nedýchá, nic necítí, jen funguje, jako stroj. A tento stroj je vytvořen pro největší přesunování majetku (přerozdělováním) v nám známých dějinách. 

Je potřeba vytvořit nový stroj. Ten správný stroj se jmenuje Konfigurovatelný, Sdílený stát (je popsán v dalších kapitolách). Každý člověk, občas, součást celku, musí dostat svá nezadatelná práva rozhodovat o svém životě se všemi důsledky. Stát musí přestat být organizátorem našich životů, a první krok je vzít mu nekontrolovatelné právo pumpovat naše peněženky a bez jakékoli kontroly „přerozdělovat“. Jsme dospělí, sami dobře víme, co chceme, do čeho chceme investovat, jak si spořit na důchod, jaké zdravotní pojištění či školu pro děti vybrat (a zaplatit). A pokud nás Stát přestane okrádat, dokonce budeme mít i z čeho. Ptejme se: když nám stát bere různými formami zdanění až 70% celoživotního příjmu, je jeho služba té částce odpovídající? Máme tak kvalitní školství, zdravotnictví, sociální systém (od mateřské po důchod), infrastrukturu (dálnice, vlaky, armáda, běžné silnice), abychom si řekli „prima, jsme šťastní, ta investice se nám vyplácí“, tak jako to mají lidé ve Skandinávii? Odpověď je jasná: NE. Platíme si mercedes, ale máme trabant a jezdit můžeme jen každý druhý týden. Taková je naše realita, pokud jsme schopní matematiky na úrovni základní školy a náhledu na realitu s odstupu a není divné, že když se na Stát podíváme takhle, získáme pocit, že jsme jak Alenka v říši divů. To, co za korupční kauzy, dotační podvody, podvody při zadávání veřejných zakázek prosákne díky práci novinářů, je jen špička ledovce hlupáků, kteří nebyli opatrní. Korupce spojená s přerozdělováním se ale stala systémem našeho života a podstatou fungování Států (nejen toho našeho). 

Musíme zreformovat všechny oblasti fungování Státu, nejen přerozdělování. Proto máme 6 CEST, 6 věcí, které naše životy denně ovlivňují, u kterých musíme začít. Hlavní je si uvědomit, že je to snazší než vypadá a při čtení těch cest to sami pochopíte. Nic z toho není těžké, stačí rozhodnutí ke změně. Nepotřebujeme ani demonstrovat. Potřebujeme se účastnit nejen jednou za 4 roky vhozením lístku, ale každý den prací na svém osudu a ten máme právo si svobodně vybrat.

Pojďme spolu přenastavit ten stroj, několika jednoduchými opatřeními. Nezapomínejte, že když vám někdo celý život vyprávěl, že stát je nesmírně složitý organismus, může to být pravda, ale také lež, která vám měla vzít chuť se o své věci starat a naučit vás mávnout rukou – nad svou budoucností, nad svými dětmi, jejich dětmi a dalšími generacemi. Nejlépe se to pozná tak, že těm „přednašečům“ a „kazatelům“ skvělých zítřků, kteří soupeří jeden s druhým a přitom jsou všichni stejní, vypustíme rybník. Politik není od toho, aby přerozděloval nějaké peníze (koho to vlastně kdy napadlo, dát mu takové právo, a dali jsme mu ho někdy vůbec?) je to pouze pošťák voličova slova. Pošťák! Není to ani ten nejchytřejší, ani ten nejslušnější, ani ten nejvzdělanější, nejschopnější a hlavně nejmorálnější člověk, kterého jste kdy viděli. On se jen prozatím neviditelnou cestou partajní politiky dostal k veslu. To ho má kvalifikovat k rozhodnutím, která se týkají milionů lidí v naší zemi? 

Samozřejmě že ne. Proto nastolme systém, kdy bude doručovat váš hlas, jako pošťák, protože to je pošták. A my budeme mít občanská a lidská práva, protože jsme lidé a občané. 

 A je to.