Jedinou nadějí našich dětí a vnuků na slušnou budoucnost je zrušení monopolu politických stran na vládu a rozpočtové přerozdělování veřejných prostředků bez jakékoli vymahatelné odpovědnosti a reálné kontroly lidmi.

6 cest pro budoucnost

Nastal čas velké změny.

Musíme si to konečně říct upřímně a bez ohledu na to, jak tvrdě to vyzní, protože bez toho nás radostná budoucnost nečeká.

Metoda vlády, která se pod názvem „sociální stát“, „sociální solidarita“ či „evropské hodnoty“ v posledních letech provozuje, je podvod. Ano, podvod a pravděpodobně i organizovaný zločin. Pod pláštíkem hezkých slov ne nepodobných totalitním ideologiím typu socialismus se skrývá jednoduché a prozaické vysvětlení: „sociální stát“ je jen organizovaný způsob okrádání jedněch lidí druhými. Proces „přerozdělení“, jak se té zlodějině odborně říká, probíhá v přímé režii státních struktur, které té hře poskytují legitimitu a zdání legálnosti.

Představte si zdánlivě absurdní situaci, že byste přišli k sousedovi a řekli mu: „Hele, Franto, mě se pracovat nechce“, nebo „nechci vstávat,“ nebo „po mém oboru není poptávka, ale nechci se rekvalifikovat,“ nebo prostě: „nabízejí mi práci za málo peněz, musel bych se za prací stěhovat a to nechci, tak dej mi peníze ty a je to!“ Co by se asi stalo? Povím vám to: byli byste zatčeni, zřejmě drženi ve vazbě a byli byste souzeni pro zločin krádeže nebo vydírání, možná i omezování osobní svobody. Když ale naprosto totéž udělá stát, který pro všechny ty sousedy Frantů udělá stejnou službu – tedy vezme pracujícím sousedům poctivě vydělané peníze formou daní a pojištění a ty peníze se dají Frantovi ve formě nějakého sociálního příspěvku či důchodu – tak se to najednou jmenuje „sociální politika“ a „mezigenerační solidarita.“ Je to najednou vysoce humánní akt, div ne pokrok. A kdo s takovým pokrokem nesouhlasí anebo nechce platit nesmyslné sociální inženýrství bez jakékoli koncepce, je náhle veřejný nepřítel a „parazit.“

Statistika a důsledky toho, co zvráceně rovnostářská a od kořenů nespravedlivá sociální politika napáchala, jsou tristní. Pro dospělé lidi, kteří se na tomto podíleli a podílejí – třeba mlčením nebo odevzdaností – je to hanebné a ponižující vysvědčení. Dokážete si například – v té obrovské částce našeho státního dluhu, který z větší části vůbec nemusel a neměl vzniknout – představit, kolik jsme za ty peníze, které dnes náš stát dluží a které byly rozkradeny (pardon, přerozděleny), mohli mít kvalitních úředníků, dálnic, domovů důchodců a třeba lepších vlaků? Kolik jsme – třeba – mohli všichni mít dobře vybavených nemocnic se spokojeným personálem a pacienty? A stačilo by přitom málo: zdravotnická reforma. Reforma, jejíž podstatou by byla prvořadá odpovědnost pacienta za jeho vlastní zdraví, místo aby stát sliboval a poskytoval nerealisticky a populisticky péči zdarma pro každého, ať se o své zdraví stará nebo ne. A to v situaci, kdy všichni víme, že moderní technologie a léky dnes stojí tisíckrát více, než v době, kdy se naprosto nesmyslné ustanovení o zdravotní péči zdarma objevilo v ústavě. Jak asi kvalitní učebnice, učitele a školy mohly mít i Vaše děti, kdybychom měli za sebou školskou reformu, která na první místo staví fakt, že vzdělání je investice a je třeba se k němu tak chovat? Vysoká škola je dnes synonymem bezpracného prodloužení si dětství – upřímně, každému ho přeji co nejdelší, ale proč to mají platit všichni? A o kolik třeba méně mohla být poškozena ekonomika socialismem, kdyby se ve starší generaci, která dnes pláče, jak malé má důchody, našlo alespoň o trochu více hrdinů než spolupracovníků VB a StB? Důsledky socialismu dnes neseme všichni a jsou pro naši přítomnost daleko zásadnější, než si uvědomujeme.

Je toho ale mnohem více a setkáváme se s tím každý den: víte, o kolik by mohla být paradoxně vyšší mzda pracujících, kdyby stát nenavalil na podnikatele naprosto nesmyslnou administrativu a kdyby vybrané daně nebyly použity pro vytváření umělé zaměstnanosti na úřadech, kterou se pak politici chlubí? O kolik například mohla být levnější nafta a s ní ceny všech typů dopravy, protože bychom nepotřebovali tak vysoké spotřební daně, kdybychom za sebou měli reorganizaci státní správy, kde by politici přerozdělovali pouze minimum veřejných prostředků, a bylo by tak logicky méně co rozkrást? Ale je to i o nás: kdy budeme mít v naší zemi alespoň natolik inteligentní občany, kterým dojde, že když sice mají valorizovaný plat a důchody, ale stát si tu valorizaci od nich vezme zpátky formou vyšších spotřebních daní nebo zvýšení DPH, je celá ta slavná valorizace jen „politický žvást“? Kdy budeme mít občany, kteří místo závisti, zneužívání dávek na tisíc způsobů a dojení sousedovy krávy konečně otevřou oči a pochopí, že „sociální stát“ nejenže nefunguje pro ty, kteří ho platí, ale nefunguje ani pro ty, kterým slibuje blahobyt bez práce?

Je tu něco, na co se – v tom shonu za komfortem a výhodami, které nám politici naslibovali a tudíž na ně máme přece „nárok“ ber kde ber – zapomnělo, a sice na selský rozum. Ptám se Vás všech, kdo tyto řádky čtete a také už Vás štve ta absurdita: jak by nějaká státem organizovaná „sociální politika či solidarita“ mohla být spravedlivá, když účet za ni zaplatí příští generace, tedy ti, kteří se ještě ani nenarodili? Není snad základním znakem mezigenerační solidarity právě to, že musí být spravedlivá pro obě strany (generace), protože když není, je to vlastně znárodnění, jen v menší verzi, trošku postupnější a prozatím nekriminalizující lidi, kteří selský rozum ještě neztratili? V čem jsou lidé, kteří se dožadují dohledu nad tím, jak jsou rozdělovány státní prostředky, vlastně v principu odlišní od sedláků, kteří bránili svůj majetek před komunistickou lůzou? V tom, že jde zatím „jenom“ o daně?  Nebo v tom, že zatím „ty parazity“ nikdo nezavírá, ale „jen“ okrádá a vyvolává vůči nim doslova třídní nenávist? Každé zlo, nové i staré, začíná vždy od začátku, a pak nabírá na rychlosti a síle – podívejte se na celé dějiny moderní Evropy, jsou toho důkazem.

Věřím, že spolu se mnou mnoho z Vás má stejný pocit či přesvědčení, že je třeba okamžitě zasáhnout v zájmu budoucnosti naší země. Nebojte se vyjádřit svůj názor, protože každý, kdo se rozhlédne kolem sebe, to musí vidět: staré pravdy a životní hodnoty dnes platí víc než kdy jindy. Není lepší motivace k práci, než práce na svém či tam, kde vidíte výsledek a jste z něj motivován. Není lepšího sociálního systému než je vlastní poctivé, rozumné a šetrné ekonomické chování. Není větší jistoty než je Vaše rodina, přátelé a okolí, se kterým máte korektní vztahy a jdete životem společně. Stát, který Vám chce radit i kdy máte jít na záchod a pak Vám to „poradenství“ formou nesmyslných a nespravedlivě koncipovaných daní „naúčtuje“ bez práva je odmítnout, jsou-li nevýhodné nebo nespravedlivé, je mnohem blíž organizovanému zločinu než útvaru, který má naopak prosazovat základní principy svobody a práva.

To, že máme politiky, kteří nechápou vážnost situace, skrývají Vám pravdu nebo ji falešně interpretují, protože jsou zaměstnáni rvačkou o kupku hnoje jménem státní rozpočet, neznamená, že situace vážná není, naopak. Mnohokrát v dějinách jsme se přesvědčili, že (nejen čeští) politici jsou ti poslední, kdo vůbec tuší, co se na světě děje, protože se na svět neumí dívat jinak než skrz úzké hrdlo svých vlastních zájmů. Dvě poslední světové války plus ta studená jsou toho jasným historickým důkazem a poselstvím. Všichni féroví a spravedliví lidé si zaslouží férovější a spravedlivější svět a víc radosti ze života pro sebe i svoje děti. Víc radosti, víc svobody, víc odpovědnosti.

PS: Půjde to pomalu, ale s tím musíme počítat. I proto navrhujeme reformy v 6 cestách, ale nezapomínejme, že naše cesta by měla mít nějaký cíl, i kdyby sebevíc v mlze. Ten cíl je popsán v sekci Vize budoucnosti a Sdílený stát (http://cesko2050.cz/kdo-jsme/). Jenže ke každé „velké“ budoucnosti vedou malé a pracné krůčky, nebo je to podvod.