Naše poslední příspěvky na téma narovnání síly volebního hlasu (kdy 1 volič = 1 hlas je doktrína ekonomické genocidy proti poctivým, schopným, odpovědným a pracovitým lidem, kteří platí daně) a na téma že není třeba státu, aby organizoval jakoukoli (mezigenerační, sociální či jinou) solidaritu, vybudily velmi zajímavé množství nefundovaných a hysterických reakcí z řad těch, kteří považují Stát za největší jistotu svých životů. Jistotu, že právě tento Stát bude dál chodit od dveří ke dveřím a “znárodňovat” další a další peníze slušných, poctivých a pracovitých lidí, aby se tyto peníze daly přerozdělit na cinklé dotace, granty, příspěvky a neexistující či absurdní sociální dávky. Ono je jednodušší si “zřídit stát, aby tu špinavou práci jménem loupež udělal za nás”, než jít sám prosit k sousedům, kolegům, přátelům či rodině o nějakou dávku, podporu či peníze na podnikání a stát se tak plně odpovědným za svůj vlastní byznys nebo život. Oni ti kolegové, přátelé či rodina by totiž věděli, jestli si nějakou pomoc zasloužíte, protože Vás znají, na rozdíl od anonymních struktur státu je nemůžete obelhat. A hlavní role státu dnes spočívá právě v tom, že poskytuje anonymitu a legitimitu tomuto vzájemnému obelhávání se, z nějž se postupně stal největší podvod moderních dějin jménem přerozdělování veřejných rozpočtů bez jakékoli vymahatelné odpovědnosti a kontroly lidmi. Pochopme jedno: není to město proti venkovu, vzdělaní versus nevzdělaní, staří versus mladí, živnostníci versus zaměstnanci. Je to stát (a ti co si z něj udělali dojnou krávu ať v jakékoli formě) proti nám všem, co to „dobrodružství“ platíme bez ohledu na jeho evidentní nespravedlivost, neefektivnost a absurdnost. A jak s námi tu hru hrají? Drsněji, bezohledněji a vychytraleji než si běžně uvědomujeme, viz dnešní článek…