Zeptám se Vás takto: kdybyste přišli k lékaři s 40 stupni horečky a on místo paralenu nebo hospitalizace nařídil pustit Vám žilou nebo přiložit pijavici, asi byste si mysleli, že se zbláznil a zavolali byste na něj doktora Chocholouška. A oprávněně. Jak je tedy ale možné, že my – lidé současnosti – chodíme k volbám v systému 1 volič = 1 hlas, což byla metodika pokroková možná v dobách francouzské revoluce (pokud vůbec kdy byla pokroková a znamenala nějakou svobodu či rovnost lidí v přirozeně vždy nerovném světě)? Ano, správně – všichni jsme regulérně zralí na Chocholouška, jestliže uznáváme a respektujeme volby, které používají naprosto úchylnou a zcestnou metriku k měření svého výsledku. Kam by dopluli mořeplavci, kdyby horečku měřili kompasem a zemskou délku a šířku teploměrem? Jestli jde v našem státě o filozofii u piva, o ženské, nebo o to komu fandíme ve fotbale, tak prosím, ať má každý 1 hlas, o tom si můžeme “pokecat” jako rovný s rovným. Jestliže ale ve státě jde o masové přerozdělování veřejných prostředků bez jakékoli reálné a vymahatelné kontroly námi, daňovými poplatníky, pak jediná správná metrika posuzování volebních výsledků je stanovit sílu hlasu každého voliče podle jeho přínosu celé společnosti (měřeno například odvedenými daněmi a poplatky). Ve sněmovních volbách tedy například vůbec neřešit počet voličů, ale součet jejich přínosu veřejným rozpočtům. Šokující úvaha, že?