(Sociální) stát jako institucionalizovaná závislost, kde nám politici v léčebně beztrestně podstrkují drogy a druhou rukou berou z kapes další a další peníze…
Je samozřejmě řada pohledů, jak se lze dívat na stát. V předchozích úvahách a článcích často zmiňujeme Stát jako podvod, kdy se pár darebáků skrz ideologii sociálního oslepení a falešným způsobem nesmyslných voleb provolává „hlasem lidu“ a udělali si z toho (přerozdělování) největší byznys nám známých dějin. To ale posuzujeme politiky a stát – a i my přece v té hře máme nějakou roli. Jakou? Roli feťáků lživých jistot a iracionálních iluzí.
Pojďme si to říct otevřeně: 90% lidí, kteří berou jakékoli drogy od alkoholu a heroinu přes gambling až po závislost na internetu nebo cukru, o své závislosti vědí. Velmi rádi ji nepřiznávají, ale vědí o ní. A stydí se za ni či přinejmenším vědí, že jim škodí (a často i jejich okolí). Když se někdo nesmyslně zadlužuje, z 90% věří, že „ono se to nějak samo pak dořeší“, ale ví, že dělá chybu. Když někdo jde pro sociální či nemocenskou dávku, na kterou nemá nárok (falešnou neschopenkou počínaje přes falzifikaci podkladů pro sociální dávky všech druhů až po příspěvky na Čapí hnízdo), ví přece dobře, co činí. Když pan Bureš zavádí EET, dobře ví, že výsledkem bude posílení jeho vlivu v potravinářském průmyslu, maloobchodu a velkoobchodu.
Před pár desítkami let lidé věděli, že musí mít na zimu zásoby, jinak umřou hlady. Existovala odpovědnost generace vůči generaci – starší generace často spořily svým dětem, vznikala tzv. „odložená spotřeba.“ Sociální stát nám říká, abychom hodili tu zodpovědnost a moudrost věků za hlavu, vždyť je tu stát, a ten se o všechno postará. A tak dnes je to naopak a současné generace nesmyslně vybydlují budoucnost dětem, kterým nezbyde ani střecha nad hlavou, ani důchody, ani šance na slušný život (či slušné vzdělání). To je výsledek socialismu a sociálního populismu, zvaného sociální stát – snový svět, identický s drogovým raušem nebo Matrixem. A fungování takového státu je léčba narkomana „sociálních jistot“ ještě větší dávkou drogy, která se koupí za peníze produktivních lidí. Nikoli náhodou je to zároveň i nová metodika páně Sobotky „jak zkusit neprohrát volby navzdory tomu, kdo jsem a co reprezentuji.“ Jistě, tahle metodika ho v příštích volbách bezpečně přivede na smetiště dějin, ale mezitím nás ta lež ještě o něco víc zadluží a… přibydou náklady na léčbu „kocoviny“ a „závislosti“, až to celé praskne a budeme (chtě nechtě a všichni) muset vystřízlivět.
Ven z tohohle rauše vede jediná cesta: kompletní detox a terapie. Ta terapie začíná teď a tady: pojďme jako občané masově konečně přijmout svou závislost jako chybu, kterou jsme prostě udělali. Život je o chybách, to není žádný důvod k panice – kdo je bez chyb, ať hodí kamenem. Pojďme prostě pochopit, že to obrovské pokrytectví sociálního státu vždy byla a je jen a jen iluze, a pojďme se naučit znova fungovat v reálném světě. V jakém?
V tom normálním, reálném světě. Ve světě, kde (růst či pokles) HDP nemá s lidským štěstím žádnou přímou souvislost. Ve světě kde se pravda, slušnost nebo kvalita neměří typem auta, počtem lajků na síti nebo imaginární minimální mzdou. Ve světě, kde se o své mladé staráme místo toho, abychom jim prožírali budoucnost. Ve světě, kde opět fungují fyzikální zákony a kupecké počty a kde se utrácí jen to, na co jsme si vydělali. Kde se o chybách, které jsme udělali a o nemocech, kterými trpíme stejně jako o fíglech, na které jsme „naletěli“, prostě otevřeně mluví – bez posměchu, zato s lidstvím a pochopením. Kde se lidé opravdu mohou účastnit veřejného života a jejich hlas má zase váhu. Kde hlas občanů ve volební urně nemůže být zneužit jako univerzální argument pro státem organizované a legalizované rozkrádání a přerozdělování bez vymahatelné odpovědnosti těch, kteří si z toho udělali pohodlný byznys. Kde je práce spravedlivě oceněna a lenost také. Kde Vás nehlídá kordon novodobých fízlů a donašečů za koblihu či příslib dávky a kde produktivní poctivá práce je na rozdíl od obelhávání a okrádání státu (nás všech) základem blahobytu.
Když jsem tento projekt zakládal, pojmenoval jsem řadu reforem, které si myslím, že bychom všichni potřebovali – všichni jako tým (mimochodem, jsou k přečtení na našem webu v sekci: https://cesko2050.cz/6-cest-pro-budoucnost/). Ale cesta ke každé skutečné, poctivé a pravdivé změně může vést jedině přes nás samotné, ne přes to, co kritizujeme nebo co by za nás měl uskutečnit někdo jiný. A to co můžeme udělat my sami, je prostě zahájit terapii.
Na začátku února 2017 se dozvíte víc – jen nás do té doby sledujte a přečtěte si naše články, budete-li mít chvilku času a chuť. I v nich už je mnohé z toho, co bude obsahovat naše „Terapie 2050.“
Krásné svátky Vám všem!