Stexit je právo občana na reklamaci služeb státu a vystoupení ze struktur povinných státních systémů v případě, že se stát dopouští na občanu jakéhokoli (ekonomického či jiného) násilí.

Podvod jménem stát

Kapitola 1: Podvod jménem stát

 

Když to hodně zjednodušíme, můžeme říct, že jako lidé jsme se během posledních desítek tisíců let moc nezměnili, ale nesmírně se změnilo prostředí, v němž žijeme. Když chtěl kdysi dávno někdo přesvědčit své společníky v tlupě, aby přepadli druhou tlupu a ukradli třeba ženy nebo jídlo, mluvil k pár lidem u ohně. Když dnes v hlavním vysílacím čase hovoří bankéř, že máte investovat do cenných papírů, politik, slibující úžasné sociální výhody, nebo když si dnes nějaká populární osobnost napíše něco na Facebook či Twitter, sledují to miliony lidí kdekoli na Zemi. Přesvědčovat o něčem jiné „členy tlupy“ je dnes nepředstavitelně účinnější a globálnější, než si kdokoli dokázal kdysi dávno u ohně vůbec představit. Tedy, pokud na to máte dost peněz nebo příznivců – a umíte vládnout médiím (ať starým, či novým).

Došlo ale ještě k jedné věci, díky které se jakékoli přesvědčování stalo ještě mnohem účinnějším než kdy v minulosti. Přišel systém jménem stát. Lidé se dnes už plně řídí virtuálními zákony států a dobro či zlo je výsadou definice institucí a systému, ne už jednotlivých lidí. A státy nás od malička vychovávají k nasloucháním „určitým formám dobra ze zavedených zdrojů.“ Zatímco kdysi mohl někdo v jedné tlupě s přepadením druhé tlupy nesouhlasit například z obavy o zranění, mluvil na členy své komunity napřímo. Dnes se to „mluvení“ děje v zastoupení. A zastupuje nás takzvaná zastupitelská demokracie. Firmy zastupují obchodní zástupci, demokracii politici a politické strany v předem nastaveném systému, že oni jsou ta jediná legální, správná a možná cesta správy veřejného prostoru.

Co jsme ale přehlédli, a přitom je to pro naši civilizaci naprosto zásadní, je obrovská lež tohoto systému. Sice o sobě tvrdí, že je demokratický nebo dokonce svobodný, ale přitom politické strany na své vládnutí dostaly monopol! Monopol je totiž pravý opak svobody a demokracie. Je to jako když pustíte kunu do kurníku a předtím ještě pro jistotu uspíte slepice a zamknete dveře, aby neměly kam utéct. Nebo jako když rozdáte prsteny moci a přitom jeden z nich „vládne všem.“

Politika je díky masívnímu přerozdělování cizích peněz vlastně nejzodpovědnější disciplína ve veřejném životě. Neříkám že zedník, lékař, zemědělec nebo požárník má odpovědnost menší, ale vždy za svou chybu nebo chybu úmyslnou (korupci) nese odpovědnost, existuje na to zákon o ochraně spotřebitele (zákazníka). Monopol politických stran na vládu ale znamená reálnou beztrestnost při lhaní, rozkrádání a díky rozsáhlé imunitě i beztrestnost v řadě jiných ohledů. Je to absurdní: práce s nejvyšším korupčním potenciálem a největší důležitostí v sobě nenese elementární odpovědnost za selhání. Žádný zákon o ochraně občana před politiky, kteří neplní volební sliby nebo otevřeně lžou a kradou, pardon, přerozdělují do předem připravených kapes jejich skutečných zaměstnavatelů, neexistuje.

Nechali jsme stát a jeho ideologii (jednou socialistickou, jednou demokratickou) nahradit náš zdravý rozum, pud sebezáchovy a tisíce let stará moudra a zkušenosti předků. Jakmile univerzální zákony nahradily diskuse u ohně, najednou nebylo třeba se u toho ohně vůbec scházet a mluvit spolu. A také někomu naslouchat. Navazujeme vztahy a interakci se systémem a k systému a jeho institucím a představitelům (a firmám) a jsme k nim připoutáni zákony, jejichž porušení znamená trest. Chcete se starat o sebe sami bez státu? Nesmíte, a to v žádném ohledu – ve školství, zdravotnictví, výdělečné činnosti. Bez ohledu na Vaše základní lidská práva nemáte právo fungovat a chovat se jinak, než Vám přikazuje stát. Ano, stát reprezentovaný zkorumpovanými politiky. To je panečku svoboda volby v praxi!

Ze škol, výchovy, médií a sociálních sítí se navíc šíří řada podprahových sdělení, spoléhajících po goebbelsovsku na to, že tisíckrát opakovaná lež se stává pravdou. Cosi podprahového nám říká a vypráví příběhy, že lidský faktor je nestálý, nebezpečný a selhávající, „koneckonců, podívejte se sami na sebe, kolik máte chyb – bude tedy bezpečnější, když se o Vás postará stát než riskovat starat se sami o sebe či spoléhat na lidi, ne?“ Stát je jako facebook – facebook poskytuje iluzi přátelství, stát poskytuje iluzi spravedlnosti, bezpečí a smyslu. A obojí je tak snadno zneužitelné, že se z toho až tají dech.

Hrozí tu navíc ještě jedno hrůzostrašné nebezpečí pro nás a jedno velké pokušení pro ty, kdo demokracii zneužívají ke svým cílům: když neexistuje diskuse, všechno je monolog. Monolog, který vypadá jako demokratický dialog – vždyť Vám nikdo nezakazuje mluvit, není-liž pravda, tak máte přece svobodu! Nikdo si nevšimne, že témata těch monologů jsou „těm pitomečkům“ předem stanovena zdroji, kterým spotřebitel věří a ke kterým pro své informace chodí. Stačí málo, a najednou vznikají miliony monologů s cílem se utvrdit, že náš názor je správný a najít další lidi, kteří nám potvrdí náš názor. Stačí je přesvědčit o tom, že nejde o podstatu sdělení a kdo ho říká, ale o počet příznivců. Počet příznivců, klientů, zákazníků, lajků a odběratelů se dnes považuje za důkaz pravdy. „Jak můžete tvrdit, že neexistuje Bůh, když mu lidé postavili tolik kostelů a tolik lidí v něj věří, to chcete plivat na jejich víru a čistotu, heretiku?“

Tahle logika zabíjí, protože je ve skutečnosti ryzí doktrínou komunismu. Možná ještě pamatujete: „kdo není s námi, je proti nám!“ Na sociálních sítích o sobě dobrovolně sdělujeme zdarma tak intimní informace, že pro vyvinutý kapitalismus je to živá voda. Musí stále růst, protože to je jeho logika, a ono není kam jinam růst než do naší spotřeby. Máme kupovat, poslouchat, neptat se a optimálně i bát se toho, co můžeme ztratit, když ten zvrácený systém opustíme. Naše vzorce chování jsou pro globální kapitalismus pravým požehnáním. Cíl je jasný: máte a musíte být snadno odhadnutelný, ovlivnitelný pitomec, který má schopnost být tupým spotřebitelem čehokoli, co kapitalismus vyprodukuje a co monopol politických stran svou zákonodárnou mocí zlegální a učiní z toho normu.

Stát se samozřejmě nikdy oficiálně netvářil jako stroj na okrádání jedněch lidí druhými, ale přesně tím vždycky byl. Přinášel navenek do nebes vynášený občanský a voličský komfort, ale také čím dál více pravidel, ze kterých není úniku jinam než do pekla. Past na lidi sklapla. Za iluzi bezpečí platíme stále větší cenu a také se stále více odcizujeme základním zkušenostem a poznáním, které budovaly naši historii po tisíce let. Jak jinak si totiž vysvětlit skutečnost, že vůbec někdo může věřit že dát státu – jako prostředníkovi – nějaké peníze (například sociální pojištění) je výhodnější, než se o své potřeby postarat sám (například zajistit se důchod sám či v rámci rodiny, přátel)? Prostředník – navíc tak drahý jako dnešní stát – přece z logiky věci nemůže být levnější a spolehlivější, když musí část peněz se kterými hospodaří rozkrást, z části financovat své vlastní fungování a do Vás pak může vrátit jen ten zbytek, co nestihne utratit?

To přece nemůže být výhodné, to Vám řekne i malé dítě. Ale my jsme dospělí, máme být ti rozumní, a přesto se chováme hůř jak ty děti. Jak někdo může věřit tomu, že zadlužovat se je správné, když to znamená utrácet peníze, které jsme si ještě nevydělali, a při vědomí, že to zaplatí naše dosud nenarozené děti a vnuci?

To je přece jasná doktrína sobectví a lidské hlouposti. Naši předci věděli, že si nemohou projíst zásoby na zimu, jinak zemřou. My máme iracionální víru v sociální stát a ani netušíme, jak se námi vytvořené dluhy zaplatí, ale nějaký politik (co už stokrát předtím lhal) nám slíbil, že to zařídí, tak mu dáme hlas. Až nám ti samí lháři slíbí nesmrtelnost výměnou za to, že máme skočit z mostu, skočíme z mostu? Až důchodový systém (nejpozději kolem roku 2030) zkrachuje, protože je neudržitelný, budeme věřit, že „oni za to nemohli?“ Možná někdo z nich vyleze na kámen a začne křičet, že by od důchodců bylo ohleduplné, kdyby se nedožívali tak vysokého věku, místo aby se pustil do skutečné reformy celého tohohle sociálního nesmyslu, a co uděláme my? Pomůžeme jim skočit z mostu? Nebo budeme dobrovolně platit dvakrát větší daně, protože ten pitomec na tom šutráku bude křičet „za to můžou ti, co podnikají a okrádají Vás, milí důchodci a pracující!“ Anebo půjdeme barák od baráku a budeme lidem konfiskovat věci, jen aby se ta do nebe volající kravina jménem stát ufinancovala? A pozor, nebylo to tady náhodou už někdy, třeba za socialismu? Neopakuje se náhodou historie a vývoj, nevyhnutelně směřující k průseru? Nebo si konečně uvědomíme, jak jsme slepí a hloupí a místo toho, abychom věřili že žijeme v demokracii, když nám to ze všech stran říkají, otevřeme oči a raději se přesvědčíme, jestli to tak opravdu je?

Ano – od diskuse u ohně na téma, co je a co není správné, jsme se posunuli do předem nastaveného systému, kde se o některých věcech už nediskutuje, protože jsou prostě předem rozhodnuté a definované jako státem vymahatelná pravda, smysl nebo zákon. Svět se technologiemi a státy nevratně změnil. Dnes nekradete jednomu člověku jeden pazourek, peněženku z kapsy nebo jednu ženu s rizikem, že se Vám někdo pomstí. Kradete milionům lidí v jedné vteřině celé jejich úspory v řádech miliard bez rizika jakéhokoli postihu a jmenuje se to přerozdělování veřejných rozpočtů. Nebo sociální stát. Nebo finanční, realitní, dluhová krize. Nebo záchrana OKD. A také šrotovné, podpora biopaliv, granty, dotace, investiční pobídky, úlevy na dani, umělá zaměstnanost, sociální politika, znárodnění nebo privatizace. A je to všechno legální.

Stát se stal pouhým obchodním modelem, strojem na přerozdělování. A ti, kdo ho ovládají, chtějí to jediné, co ještě nemají: zbytky Vaší svobody a Vašich soukromých peněz, na které (zatím ještě) nedosáhli formou daní, povinných odvodů a pojistek. Nevěříte? Pak čtěte dál.

 

Kapitola 2: Podvod jménem výchova

 

Richard Dawkins, jeden z nejznámějších evolučních vědců dneška, tvrdí, že základem přírodního výběru je gen, možná sada genů. A také říká (a teď parafrázujeme), „že svobodnou vůlí se lze genům vzepřít“. To je velmi klíčové zjištění. A stejně klíčové zjištění je, že forma, se kterou se člověk (zdánlivě) staví proti pravidlům přírodnímu výběru, je – mimo jiné – tvorba „kolektivu“. A to kolektivu velmi specifického: kolektivu fungujícího na základě jiných pravidel, než jaká stanovil přírodní výběr. Pravidel typu dědičnost privilegií, víra v „cosi vyššího“, smysl (zpravidla vyjádřený penězi a majetkem nebo v nehmotné formě třeba Bohem). Možná je to jen fáma, ale prý první slovo, které zpravidla dítě řekne, když začíná mluvit, je slovo máma. A hned to druhé slovo je – prý – mít. Máloco by o nás vypovídalo lépe než právě tohle slovo.

Člověk si jako jediné zvíře umí tvořit tak silný citový vztah k věcem či myšlenkám (víře), že kvůli tomu klidně vymlátí celý svět včetně všech svých příbuzných. Otázka, kterou stojí za to si položit, zní: máme tohle v genech? Máme v genech touhu po BMW, modelkách nebo věřit v Boha, jehož konkrétní představu mu někdo podsunul (Ježíš, Alláh, Buddha)? Pojďme zkusit najít odpověď.

Není složité pochopit, že celý život lidí a historie lidstva se odehrává v režii dvou faktorů: genetiky a vůle. Svobodné, nebo nesvobodné vůle. Gangy a „kolektivy“, přerozdělující v rámci států a státních rozpočtů stamiliardové částky (v dolarech) a snaží se ovládnout a řídit svět takzvané demokracie, tohle samozřejmě dobře vědí. A také vědí, že na genech fungující soukolí společnosti nepostavíte, protože geny má každý člověk jiné. Čím globálnější panství navíc stavíte, tím méně svobody musí jednotlivé součástky mít, a musí se více přizpůsobovat – a to je potřebujete naučit a motivovat je k tomu. Majetek a „mít“ (ať Boha za zády či luxusní auto) je dobrá konkrétní motivace. Jistě, ke spravedlnosti to má asi tak daleko jako Nigérie k prvnímu místu na světě bez korupce ve státní správě, ale od toho tu stát není, aby byl spravedlivý. Je tu proto, aby fungoval stejně jako software, stejně jako je jídlo proto, aby se jedlo, a výrobní prostředky proto, aby prostě vyráběly. Stát je výrobní prostředek, životní styl je ideologie a zákon způsob, jak to (celé) udržet v chodu.

Existuje řada názorů na to, zda v budoucím chování lidí vítězí geny nebo výchova. Znám příznivce obou táborů. Sám mám ale jasno: každý dnešní internetový „hejtr“ nebo „troll“ by sebou třískal pětkrát denně k zemi, pokud by se narodil v islámském prostředí, jen Alláh by nahradil v metodice jeho nenávisti „sluníčkáře.“ Někteří z nich by díky své zakomplexovanosti a hlouposti byli obaleni výbušninami a páchali sebevražedné útoky aniž by mrkli. Práskači gestapu měli ke svému práskání stejné důvody, jako pozdější práskači estébákům. V bitvě mezi geny a výchovou nemají geny, unikátnost a svoboda jednotlivce žádnou šanci vyhrát, proti totiž stojí celá mašinerie společnosti. Její hlavní nástroj v boji za „co nejlepší opracování součástek, aby nezlobily“, je pak organizovaná výchova dětí – přesněji státem organizovaná výchova. Ta je sice formálně zdarma, ale samozřejmě si to „zmrzačení“ vlastních dětí zaplatíme ve finále sami formou daních.

K tomu, aby se z nás stalo doslova stádo „slepců“, vede jednoduchý systém: na obecné pravdy, moudra a hodnoty mají existovat konkrétní vzorce a produkty. To se učíme ve škole: pod obecnými pojmy si představit konkrétní věci. Štěstí je výhra v loterii. Úspěch je luxusní auto, jachta a sexy žena. Neúspěch je bezdomovec. Ponížení je spolužák s novým telefonem od Applu, který vy nemáte. Příklad č. 1: Jsi křesťan – vyvraždi muslimy v Jeruzalémě v roce 1099 a půjdeš do nebe. Vražda je dost konkrétní, nebe už ne, dost možná vůbec neexistuje. Masy vrahů však měly (a dodnes mají) pocit, že v ráji je dobře, a ta představa byla konkrétní, třeba určitý počet panen – jak na takovou idiocii vůbec přišli? Někdo je to naučil, někdo je proškolil. Někdo, komu uvěřili, komu měli motivaci uvěřit. To je výchova k duševnímu otroctví.

Příklad č. 2: Voliči levice volí, protože jsou jim slibovány prebendy. Čin je vhození lístku do urny, a odměna? Nic víc než pouhý pocit důvěry v toho, kdo jim prebendy slíbil, že jim opravdu „něco dá z cizího“. 99 % voličů levice neví, jak procesně mají ty prebendy dostat, neví, jak funguje státní rozpočet, ale mají konkrétní víru v to, že dostanou nějaké peníze. A s těmi penězi pak něco „konkrétního“ provedou, například si koupí trochu víc piva a cigaret místo zdravotního připojištění nebo prevence, která by v průběžném sociálním systému jejich dětem zlevnila pozdější náklady spojené s léčbou nemocí, jimž se prevencí dalo předejít. Souvislosti ale nikoho nezajímají, protože vyžadují soustředění a práci je chápat: víra je jednodušší – nechce (zdánlivě) nic, ale přitom chce všechno včetně vaší jedinečnosti, svobody a svědomí. Co to tedy znamená? Zhmotňování a konkretizace obecných pojmů je výchova k víře, nikoli k vědění.

Proč je to podstatné: pro pocit svobody nebo nesvobody člověka na Zemi je totiž zjištění, že jsme vychováváni k víře a nikoli vědění naprosto zlomové. Stejně zlomová je informace, že té naší víře se má říkat vědění, aby to vypadalo víc „sexy“, žijeme přece v pragmatickém světě, který si máme (chtít) umět osahat a přesvědčit se tak o jeho pravdivosti. Je to epochální lež a podvod, ale je velmi obtížné se mu bránit nebo ho prohlédnout, protože ta lež (státem organizovaná výchova dětí) přichází od narození až do smrti a ze všech stran. Plíživě. A hlavně z míst, odkud ho nečekáte – od lidí, institucí a víry, které jste se naučili mít rádi nebo si alespoň zvykli je nezpochybňovat a také nezpochybňovat hodnoty, které Vám tyto „autority“ sdělují a nutí Vás respektovat. Škola je autorita, paní učitelka je výchovný vzor. Organizovaný školský systém kontrolovaný státem je největší velkovýkrmna víry ve stát dobro nebo demokracii, a je nesmírně efektivní – to věděly všechny totalitní režimy světa a ví to i globální konzum dneška.  Myslíte si, že to s Vámi myslí dobře a věříte jim – a jste v pasti.

Aby to fungovalo, je třeba Vám především vštípit důvěru v konkrétní autority, kterým máte věřit a ke kterým se budete obracet ve chvíli pochybností o správnosti svého konání. Ve chvíli, kdy náhodou vypadnete z role (nebo se nedopatřením odpojíte z Matrixu) a nebudete si hned umět přiřadit k obecnému konkrétní odpověď. Existuje zkrátka takové tlačítko „help“, přičemž dnes ho symbolizuje například víra v Boha pro pojem smysl života, nebo slovo „supervisor“ v nadnárodních korporacích. Zákon (či přeneseně rovnou právník či advokát) v běžném životě. Vše řešte pomocí k tomu určených institucí nebo autorit – a to je past. Je třeba Vám také vštípit pocit (nejlépe nějak nenápadně) nadřazenosti vlastní kultury, aby každá odlišnost a odchylka od normy byla „to hnusné, co my pokrokoví lidé tolerujeme, dokud to nepřesáhne určitou míru“, přičemž ta míra nikdy není konkrétní, tu za škodlivou označí nějaká autorita či její konkrétní apoštol (média, politici, celebrity, byznysmeni). Šrouby se utahují. Angela Merkelová potřebuje levnou pracovní sílu zpátky do Evropy, což je konkrétní požadavek průmyslových lobbistických skupin, které chtějí (poměrně rozumně) snížit závislost Evropy a EU na dovozu zboží z Číny, kam jsme velmi neprozíravě přesunuli téměř všechny výrobní kapacity v honbě za nízkou prodejní cenou. Jde na to obecnou argumentací: jsme Evropa, máme „morální povinnost“. Ta její obecná morální povinnost má mít ale konkrétní podobu, kterou si představuje ona, ne kterou si představuje každý občan zvlášť. Neprobíhá diskuse, referendum, přímá demokracie – probíhá mediální monolog s předem nastaveným koncem. Názor jednotlivce nic neznamená, ale většině jednotlivců to nevadí: nejsou „vyškoleni“ používat mozek, ale poslouchat autority s jejich konkrétními verzemi obecného „blaha.“

Aby nás systém mohl dobře ovládat, musí nás nejen dobře „proškolit“, ale také umět efektivně zkontrolovat. Tak, abychom se nebouřili nebo si toho raději ani nevšimli. Do hlavy ale není nikomu vidět a nejlevnější způsob léčení jakékoli nemoci je prevence. Takže musíte nutit lidi o sobě nějakou informaci poskytovat a tu informaci pak preventivně analyzovat. Když zapípá alarm, aktivuje se imunitní systém: policie, armáda, zákon. Technologie a víra převlečené za znalost a vědění tu nejsou proto, aby nám daly svobodu, ale aby nám ji naopak vzaly a staly se nástrojem kontroly. Globální, multikulturní, bez hranic a omezení. K tomu paradoxně stačí ve škole naučit děti, aby jim záleželo na tom, co si o nich (konkrétně) myslí ostatní lidé s tím, že je to „důležitá hodnota“. Tím je vlastně automaticky naučíte dávat o sobě ostatním nějakou informaci a chápat se vždy v porovnání s něčím nebo někým namísto tvorby vlastního hodnotového žebříčku. A najednou se všechny sociální sítě a všechny software stanou prvotřídním archivem všech informací, které o sobě sami rádi prozradíte, aniž ve skutečnosti tušíte, kdo je kdy proti Vám může použít a kdo všechno je čte.

Školství a organizovaná výchova není a nikdy nebylo nástrojem pokroku, zejména ne to státem a institucemi či strukturami státu kontrolované. Je dobré si uvědomit, jakkoli šokující to může být zjištění (tedy – pokud se na něj nepodíváte blíž). Cílem školství je tvořit funkční součástky, nikoli tříbit svobodu, cit a vkus dětí. Nejsme sice zvyklí v těchto kategoriích uvažovat, o to hlubší je to pravda. Nedivíme se, že za dob komunismu jsme se učili – omlouvám se za ten výraz – naprosté lži a zhovadilosti. Nikoho nepřekvapuje, že v dobách, kdy náboženství bylo integrální součástí školských osnov, se vyučovaly lži, jen „biblické“. Nikoho nepřekvapuje, že školství za nacistického Německa sloužilo k výrobě hitlerjugend a vraždící nadřazenosti nordické rasy. Proč by tomu dnes, v době globálního kapitalismu, který stojí a padá s propagací, reklamou a prodejem za každou cenu, mělo být jinak? Jeden příklad za stovky dalších.

Aniž si to uvědomíte, cukrová lobby je jedna z nejsilnějších na světě. Cukr je všude, bez ohledu na to, jak obrovská zdravotní rizika a náklady na následnou léčbu generuje. Konečně se v této souvislosti hovoří i o soli a tuku, to je totéž v bleděmodrém. Cukr v důsledku funguje jako nikotin, alkohol či gambling. V každé škole si ale přesto můžete koupit přeslazené nápoje a přesolené produkty určitých firem. Proč? Děti mají tendenci si snadno zvyknout na cokoli, co jim předložíte, na jakýkoli produkt, službu, víru, způsob chování. Nevyhnutelný výstup? Produkty těchto firem si pak ty děti budou kupovat po celý život a budou je pravděpodobně kupovat i svým dětem, výchovný vzor totiž funguje. Cukr přitom generuje s odstupem pár desítek let obrovské náklady na zdravotní systém a cukrovka a obezita jsou největšími civilizačními nemocemi. Kdo zaplatí ty stovky miliard korun ročně, co stojí léčba dnes dospělých dětí, které si kdysi zvykly – ve škole!- na tyčinky a bonbóny konkrétních firem? Firem velmi dobře předem informovaných o tom, co jejich produkty spotřebitelům způsobí za zdravotní komplikace? Povím Vám doslova sladké tajemství: ty náklady si zaplatíte vy, spotřebitelé, ze státního rozpočtu v kapitole zdravotnictví! A tohle je přesně cílem státu: náklady jdou za lidmi, zisky jdou do firem. Kapitalizace zisku, socializace ztrát. Toto je novodobá podstata fungování států.

Učíme se zkrátka od malička konkrétnímu způsobu života a aby se nám lépe chroustal, je považován za dobro. No, kéž by to bylo alespoň menší zlo. Ale když se rozhlédnete, máte ten pocit?

 

 

Kapitola 3: Podvod jménem mezigenerační solidarita

 

Když jsem přemýšlel, jestli je vůbec možné, aby to všechno „bylo tak jednoduché“ a stát byl pouhý podvod a byznys s lidskou důvěrou a slepou vírou ve stát jako autoritu, která lidi chrání před bezprávím, tmou a chudobou, ačkoli je to vše přesně naopak, pořád mi hlavou běžela jedna a tatáž myšlenka. Jak se to sakra stalo, že přehlížíme očividné zlo nebo naprosto absurdní věci a jevy a jdeme kolektivně na porážku naší svobody i peněženky? Máme to v genech? Nebo je to jen slabá či nesvobodná vůle? Jak to, že nevidíme jasné důkazy zločinnosti státu a držíme se „své víry ve stát jako spravedlnost, svobodu a rovnost“, i když nás vede do předlužené budoucnosti a možná i krachu naší civilizace, jak ji známe? Jak to, že přes všechny historické zkušenosti znovu a znovu nasedáme do vlaku směr Osvětim a doufáme, že zrovna my budeme mít to štěstí a „nějak z toho vyvázneme a při troše štěstí na tom i něco získáme, když nám tyranie trošku zředí konkurenci?“

Je to strach. Ne obecný, konkrétní. Konkrétní strach o nějakou konkrétní výhodu, příjemnost nebo „prebendu“, to je hlavní zbraň gangů v jejich svaté válce proti naší svobodné vůli. Strach o málo vytváří obyčejné lidi, ty lidi, přes které přichází veškeré zlo dějin. Ty nenávistné, závistivé zmetky, které dobře znáte, když se rozhlédnete kolem. Fašismus, komunismus, církevní šílenství, to vše se v první řadě opíralo o takzvaně obyčejné lidi a jejich schopnost nechat se donutit k nějaké akci pod příslibem toho, že něco málo vydělají nebo že jim „bude odpuštěno“. Schopnost lidí vybrat si zlo pro pár špinavých zlaťáků a souhlasit s obrovskými zvěrstvy páchanými na jiných lidech překvapuje pouze do doby, než zjistíte, že nejvíce vražd a velká část dalších násilných trestných činů se páchá v rodinách nebo mezi blízkými. Je jednoduché projíst budoucnost právě tomu, koho znáte, protože si víc věříte, že pochopí Vaše selhání. Je jednoduché projíst budoucnost právě svým dětem, protože věříte, že až na to přijdou, nepošlou Vás do koncentráku nebo na popraviště, jako to dělal Hitler, Stalin nebo církev. Jste přece rodiče, a máte právo na slitování, že? To je holá pravda o sociálním státě, tedy pardon, sociálním podvodu. Ublížit blízkému je jednoduché, když k tomu můžete použít stát a nemusíte to dělat napřímo. Napřímo ubližují vrazi a zloději, a to my nejsme – ale když za nás tu špinavou práci udělá stát, je to OK. Je komfortní takhle žít na úkor jiných lidí. A dát strukturám státu moc to dělat a platit mu z toho tučnou provizi. Není přece z našeho, je z budoucnosti našich dětí, takže „z našeho krev neteče.“

Zavzpomínal jsem na dobu, kdy jsem vyrůstal, tedy období reálného socialismu. Bylo to stejné jako dnes v základním aspektu: pro koho byl socialismus výhodný, ten ho podporoval bez ohledu na elementární lidskou slušnost, rozum, odpovědnost vůči příštím generacím i sobě samému. Vše se odehrávalo jen v jiných kulisách: takzvaná mlčící většina žila z ponížení, smrti a okradení menšiny (třídních nepřátel), a organizovali to zločinci s rudými knížkami v kapse. Všichni to viděli, ale celospolečenský konsenzus byl, že „se s tím nedá nic dělat a aktivita jednotlivých lidí stejně nic neznamená, tak proč aspoň nebrat ty výhody, co to má“. Alibismus jako Mount Everest a morálka na zvracení.

Dnes, s odstupem času, je to jasné a přiznám se, že se divím, že místo sebereflexe těch generací vidím jen davy lidí, co v anonymním davu řvou: „chci víc“. Víc dávek, víc důchodů, víc komfortu. Nikdo se neptá, kde má udělat víc práce, když víc žádá, nikdo nechce skládat účty a říká, že „tehdy to jinak nešlo“. Jenže ono to vždycky jde. Když se na to podíváte očima spravedlnosti a morálnosti, pak dávky a podpory má přece dostat výhradně pracovitý a poctivý člověk, který se – nikoliv svojí vinou – dostal do existenční krize, a je třeba mu dočasně pomoci. Dočasně, nikoli trvale! A nikoli ten, který umí víc skučet, prodávat svůj volební hlas za koblihu, stěžovat si nebo se flákat, či dokonce falšovat důvody a důkazy pro pobírání dávek nebo udávat sousedy.

Když jsem si to uvědomil, měl jsem nejdříve vztek s automaticky vygenerovanou otázkou. Jak nám to mohly ty generace udělat? Jak je takové mezigenerační sobectví vůbec možné jen proto, že tu špinavou práci za nás udělá najatý zabiják skutečné solidarity a selského rozumu – stát?

Ale my nejsme o nic lepší než jakákoli generace před námi, bohužel. Celkem nedávno začala migrační krize, a před ní internetová bublina, pak realitní krize, pak finanční, dluhová…, co sejde na jménech, když jde o podstatu? Z lhostejnosti mojí generace bude pramenit možná konec Evropy, jak ji známe, protože migrace tvář Evropy navždy změní. Z lhostejnosti mojí generace roste zadlužení tak obludných rozměrů, že to možná bez války už nikdo nedá dohromady. Naše děti si budou muset zvykat na to, že pracují pro jiné a s nízkou produktivitou práce, protože prostředky na inovaci či jejich vzdělání jim projedly předchozí generace (včetně té naší). Budou si také možná rychle muset zvyknout na výbuchy před školami, muzei nebo v metru, protože současné pojetí migrace je naprosto chybné. Nejsme o nic lepší. Vyrobili jsme jim stejně černobílou budoucnost, jako jsme dostali od generace našich rodičů a prarodičů. Měli jsme a máme k ruce veškeré technologie, veškeré informace které lidstvo zatím má, a přesto nejsme ani o píď lepší.

Jestli se okamžitě neprobereme a nezačneme používat zdravý rozum a odpovědnost vůči sobě i lidem kolem nás jako základní aspekt lidského života, nezasloužíme si od mladších generací žádnou sociální solidaritu.

 

 

Kapitola 4: Podvod jménem sociální stát

 

Na podkladě ideologie „mezigenerační solidarity“, u které jsme zapomněli, že solidaritou může být jedině to, co je spravedlivé jak pro ty, co platí, tak pro ty, co dávky pobírají, vznikla ideologie a systém jménem sociální stát. Je to jen obrovský, hanebný a ponižující podvod pro všechny, kdož mu uvěřili. Jestli mezi ně patříte, říkám otevřeně, že byste se nad sebou měli okamžitě, ale okamžitě zamyslet. Nebo se polít vědrem hodně ledové vody jako v Ice-bucket challenge na podporu boje proti ALS.

Sociální stát – ačkoli se Vám to může zdát nemožné nebo bláznivé – je tu právě proto, aby sociální nenávist rozdmýchával, nikoliv aby ji krotil. Oliver Stone ve svém filmu JFK prostřednictvím jedné z postav říká: “moc státu nad občanem spočívá v jeho schopnosti vést válku.” Je to přesně tak: ve schopnosti vést válku proti svým vlastním občanům. Ta válka má podobu masívního a státem organizovaného přerozdělování bez práva lidí z toho systému vystoupit. Vzniká moderovaný konflikt mezi skupinami obyvatel, který má odvést pozornost. Zaměstnanci versus živnostníci. Město versus venkov. Staří versus mladí. Daňoví poplatníci versus dotace a granty soukromým firmám. Stát se stává jednoduchým obchodním modelem, v němž zisky jdou vybraným firmám a organizacím, a ztráty či důsledky (nejen finanční, ale také morální, ekologické a sociální) se přenáší zpátky na lidi formou daní, povinných pojistek a řady dalších plateb a nástrojů (například inflace prostředků v důchodovém systému).

Klíčem k takovému ovládání lidí jsou instituce, zdánlivě volené a zdánlivě demokratické. Instituce, které na svou činnost mají zákonem definovaný a policií a armádou vymahatelný monopol. Jinými slovy, je třeba, abychom místo jeden s druhým komunikovali s anonymní strukturou státu a institucemi nebo zastupiteli, nad jejichž činností neexistuje reálně žádná kontrola a vymahatelná odpovědnost. A hlavně, abychom takový systém chápali jako jediný možný způsob prosazení své vůle ve veřejném prostoru a měli pocit, že nic jiného nemůže existovat ani fungovat, že vše ostatní je anarchie, peklo, zlo, smrt.

Ideologicky to zastřešuje jedna další obrovská novodobá lež kromě falešně vyloženého pojmu solidarita, a sice dezinterpretovaný pojem rovnost. Rovnost totiž neznamená, že všichni mají stejně nebo že je spravedlivé, aby měli stejně bez ohledu na zásluhy. Rovnost znamená, že když něco pracuje víc, má víc než ten, kdo nepracuje. Klíčové pro určování spravedlnosti a rovnosti práv jsou zásluhy, vlastní přičinění, vlastní činnost (slova nejsou činnost mimochodem). Když mají všichni stejně bez ohledu na zásluhy, není to rovnost, nýbrž rovnostářství.

Rovnost samozřejmě není totéž co rovnostářství. Určitá nerovnost mezi lidmi je přirozená a správná. Když někdo pracuje víc a někdo míň, je logické, že oba nemají stejně. Pokud to nevidíte, rychle otevřete oči a sledujte ten rozdíl: pokud dva lidé mají jiný komfort ve světě, kde oba mají rovné šance, ale jinak pracují, pak je to v pořádku. Když ale nerovnost moderuje přímo určitým způsobem nastavený systém, stát nebo prostředník bez rozdílu, jak kdo pracuje, pak je to organizovaný zločin. Pokud chcete dostat jakékoli peníze, které jste si nevydělali, chcete peníze z cizího.

Sociální stát není žádná imaginární planeta na oběžné dráze, je to Váš každý běžný den. Představte si obvyklou situaci: sedíte doma a večeříte. Někdy se to povede: tři generace – dědeček s babičkou, rodiče, děti. Po celou dobu dějin ten nejlepší sociální systém, který kdy lidstvo vymyslelo, říkalo se mu prostě „rodina.“ Tisíce let se lidé starali o své potřeby ve spolupráci se svými nejbližšími, od dětství až do smrti, jeden znal druhého, věděl, co dělá i co nedělá. Mládí, dospělost i stáří něco té komunitě přinášelo, aniž by to nějaký prostředník organizoval, definoval nebo přerozděloval. Jistě to nebylo bezchybné, ale bylo to konkrétní, adresné a fungovalo to tisíce let, na rozdíl od iluze sociálního státu, staré pár desítek let. Zapamatujte si to a někdy si o tom něco nastudujte: „rodina.“

Je tragikomickou realitou, že dnes rodina jako základní ekonomická a sociální jednotka už nefunguje. Je tu prostředník, povinný prostředník (přerozdělovač) jménem stát. A tak u té večeře tajně jedna generace druhé tahá peníze z kapsy prostřednictvím sociálního státu, a často to ani neví, nechápe nebo nechce znát detaily, jak to vlastně funguje. Natáhnout ruku a zavřít oči – my nechceme znát důsledky našich selhání. To „nevědění“ poskytuje stát.

Na základech tohoto „nevědění“ stojí hrůzostrašná realita. Vznikla nám tu tzv. „nároková společnost“. Stav, kdy lidé neřeší, co je logické, spravedlivé nebo na co si vydělali, ale na co jim stát „slíbil, že mají nárok“ bez ohledu na zásluhy. Připravte se, další řádky budou tak brutálně pravdivé, že jsou jen pro silné povahy. Nároková společnost je totiž nejhorší část celého příběhu „lež jménem sociální stát“.

Důchodci nejsou nákladem jen proto, že se jim musí platit důchody, na které si dost možná část z nich ani nevydělala, a na které si půjčujeme desítky miliard korun ročně, které zaplatí naše děti. Sociálně slabí nejsou nákladem jen proto, že se jim dávají dávky, které si dost možná část z nich vůbec nezaslouží. Je to celé o tom, že nároková společnost, která křičí, že „všechno bude zdarma, nemusíte se o nic snažit“, generuje obrovské skryté náklady. Je to deficitní kolos na hliněných nohou, který se brzy – po právu – zhroutí. Přerozdělování je skutečná válka, kterou stát vede se svými vlastními občany a má jediné pravidlo: rozdělit náklady sociálního státu do různých kapitol rozpočtu, aby se utajilo, jak neuvěřitelné miliardy se v tom systému ztrácejí a rozkradou.

Představte si například, kolik stojí léčba (a zejména ta moderní, podle současných medicínských trendů) všech nemocí, kterým by se dalo předejít prevencí. Přesněji, kdyby dnešní důchodci měli odpovědnost za své zdraví a dbali důkladné prevence v době, kdy ještě staří a nemocní nebyli, místo aby si řekli: „máme nárok na zdravotnictví zdarma z ústavy, tak co bychom se snažili dbát prevence?“ Co stojí víc – 1 průměrný důchod, nebo 1 průměrný pacient s pokročilým získaným diabetem, komplikacemi se srdcem v důsledku nadváhy nebo zanedbaná zubní prevence, či léčba rakoviny různých typů? A není to jen o zdravotnictví. Co je dražší – jeden důchod nebo umělá zaměstnanost a neuvěřitelných 930tisíc státních zaměstnanců, z nichž část vůbec není pro chod státu nezbytná? Tohle jsou pro naši budoucnost nesmírně důležité souvislosti a otázky, které musíme urgentně začít řešit.

 

Kapitola 5: Podvod jménem globalizace

 

Opravdu prvotřídní blábol a podvod se jmenuje globalizace, globální trh či globální kapitalismus. A tento blábol má ještě svůj podblábol: a sice, že souvisí s demokracií. Je to nesmysl: kapitalismus je pojmenování pro (věčný) systém obchodu, demokracie pro (proměnný) systém soužití lidí, systém politický. Ve správné společnosti by měl být život veřejný oddělen od života obchodního stejně, jako existuje odluka státu od církve, protože propojení těch dvou vždy vede k totalitě, tyranii a masovým hrobům. Podívejte se kolem sebe – je politika odloučena od byznysu, nebo je to naopak největší korupční soukolí v dějinách lidstva? Odpovězte si sami.

Ponechme stranou, že demokracie jako způsob života v organizované lidské společnosti možná hroby umí plnit stejně efektivně jako socialismus, jen to zřejmě z úcty ke spotřebiteli, kterým jako občané máme být, páchá většinou mimo dosah vlastního teritoria, například v Asii u ropných polí. I proto se celá ta hra na ovládání jedněch druhými hraje skrytě v kulisách zdánlivé demokracie, komfortu, občanských a spotřebitelských práv, sociálních dávek, důchodů a dalších ideologických nástrojů dneška. Výchova a reklama, která má za cíl ohnout naši vůli ze svobodné do nesvobodné, říká toto: náš život má být globální a respekt ke globálnímu, multikulturnímu světu bez jakýchkoli předsudků základem civilizovaného člověka euroatlantické kultury. Zní to hrdě, než Vám dojde, že je to stejný nesmysl, jako kdyby prasnice vyhrála mistrovství světa v dojení kravského mléka.

Na začátku nebylo slovo, na začátku jsou vždycky peníze a moc. Svět, který byznysmeni potřebují, aby mohli prodávat své zboží a služby co největšímu počtu lidí, ideálně on-line za nízké náklady a ideálně predikovatelně, aby mohli plánovat a efektivizovat výrobu i celosvětovou distribuci, potřebuje být schován pod deštníkem nějaké univerzální myšlenky. Jedna pravidla chování pro všechny, jedna (spotřebitelská, občanská, rodičovská) práva pro všechny, jeden zákon pro všechny (podvod jménem právní stát). Problém celé akce je v tom, že obchod, peníze, nakupování a prodávání se mají stát hlavní součástí našich životů jako právo šaría má být základem islámských států.

Možná je šokující uvědomit si, že žijeme v tak obrovské lži, ale je to lepší než se nechat zmanipulovat nebo zabít. A rozhodně lepší než nechat zabít šanci těch, co přijdou po nás, na lepší a hodnotnější život než na mentální otroctví v kleci jménem stát. Hlavní sdělení této kapitoly zní: žijeme v nesekulárním světě. Konkrétní víra – třeba i ta v globalizaci, multikulturnost či kapitalismus – má infikovat náš rozum a oslepit instinkty. Co jiného byl nacionální socialismus, než návrat nesekulárního fungování státu formou víry v nadřazenost jedné rasy? Co jiného byl socialismus, než státem vynutitelná víra v nadřazenost jedné třídy? Co bylo a je v důsledku náboženství jiného než nadřazenost věřících nad nevěřícími či jinověrci?

Kolem každé víry se nevyhnutelně hromadí kapitál jako mouchy kolem hovna. Cílem státu je udržet to pohromadě, bez ohledu na svobodu lidí v něm. Mění se jen tváře: jestliže náboženství má svého papeže, Vatikán, kostely, tak globalizace má víru v multikulturnost bez hranic, univerzální práva a místo papeže má MMF, Světovou banku, OSN. Světovláda formou globalizace.

Pikantní je, že víra v globalizaci je určitými skupinami prosazována ve světě, jehož hlavní a základní součástkou je člověk, a ten člověk je – světe, div se – tvor teritoriální! Ano, slyšíte dobře: každý lékař či zoolog Vám řekne, že člověk je primát, žijící v hierarchické tlupě, a chová se teritoriálně. Teritoriálně znamená lokálně, se vztahem k určitému místu! I bez lékařského vzdělání musí být každému jasné, že člověk je prostě tvor, který sice může rád cestovat a objevovat, ale jeho podstatné životní vazby jsou vazby na určitá místa, lidi a věci či vzpomínky na těch místech, například na rodiče, přátele, rodný dům, pole, hrobku, první lásku. Sběrači a lovci prvobytně pospolné společnosti migrovali, protože na tom záviselo jejich přežití, ale od vzniku zemědělství se lidé snaží být u zdrojů vody, svých políček a stád dobytka. Staví si domy na konkrétních místech a ty domy pak předávají z generace na generaci stejně jako řemeslo nebo činnost, kterou vykonávají. A když se vracejí z dovolené, těší se domů, a fotky z toho „cizího kraje“ ukazují komu jinému než svým lokálním přátelům, se kterými chodí a chodili do školy nebo práce. To znamená jediné: že globalizace je – možná – konkrétním protikladem obecné přírodní podstaty člověka.

Globalizovaná pseudodemokracie reálně přináší mnohem více otazníků než pozitiv, od šíření infekčních nemocí po prostý fakt, že každá civilizace je úplně jiná a jen hlupák by se je snažil slučovat. Olej a voda si také nerozumí a nikdo to nepovažuje za nenormální. Co společného má evropské a euroatlantické chápání pojmu kvalita s tím, že v Asii se za kvalitu považuje, když je něčeho hodně? Co společného má naše chápání pojmu svoboda s civilizacemi kolektivismu? Co společného má novověk euroatlantické kultury se středověkem, v němž žije – a chce žít – islám? Mají vůbec národy světa, které má globalizace sloučit pod atomový deštník jedné „demokracie“, více společného, nebo je více rozděluje? Jak přátelský je islám v praxi, to asi vidíme už všichni. Jaké důvody vedou USA k tomu, aby nechávali své vojáky v Iráku a Afghánistánu, to chápeme asi také už všichni, a se spravedlností nebo demokracií to má společného asi tolik jako zdravá výživa s tvrdým alkoholem. Který od reality odříznutý politik nebo nenasytný byznysmen vůbec přišel na to, že se například Arabové, Asiaté nebo Afričané – bez jakékoli předchozí kulturní zkušenosti, a naopak se svými tradicemi trvajícími tisíce let – v demokracii zhlédnou jako Vaše žena v klenotnictví a budou demokracii chtít sami od sebe, přestože jejich (možná doslova) genetickou vlastností je žít úplně odlišným způsobem? Stačilo by otevřít Korán nebo se podívat na zprávy CNN 2 dny po sobě z dané oblasti a každému by muselo být jasné, že celosvětová globální říše demokracie je asi stejný nesmysl, jako že Bůh stvořil Zemi za 7 dní.

Poučný je jeden fakt: není to poprvé a ani naposledy v dějinách lidského druhu, kdy nějaký obchodník vybavený kapitálem a technologiemi vymyslí za pomoci svých oddaných politiků a médií absolutně absurdní nesmysl a pokusí se z něj udělat ideologii nebo víru s cílem vydělat a ovládnout svět. Jen to bude pořád rychlejší a brutálnější, protože máme technologie, které například starým Egypťanům nebo Alexandrovi Velikému chyběly. Dnes globalizující se byznys schovaný za politicko-morální kecy najatých politiků a nadnárodních institucí typu MMF a Světová banka se do projektu globalizace pustil s budovatelským elánem prvních komunistických filmů. Z pohledu historie se můžeme klidně odvážit říct, že ve dvacátém století došlo k tak masívnímu exportu demokracie, že by se za to nemusel stydět ani Čingischán, když exportoval Mongolsko. Nutit jakéhokoli člověka, komunitu nebo kulturu převzít pravidla jiné kultury ale vždy vede k válce a nevyhnutelnému pádu impéria.

Možná už byste si přáli, aby tahle kapitola skončila, ale zatím nemůže. Je tu ještě jedna věc, kterou přinesla globalizace a nebyla to náhoda. Je realitou dneška, že různé kultury tohoto světa žijí v jiných časech. Islámští teroristé ve středověku, některé africké kmeny v lehce modifikovaném pravěku a my, euroatlantická civilizace, žijeme v novověku. Zdánlivé rozpojení, k němuž má něžně přistoupit „pokrok“ a spojit ho v jeden celek, který bude snazší ovládat.

Nejenže různé civilizace ve světě žijí v jiných dobách a časech, ale to samé se díky technologiím děje i nám samým, jednotlivcům, v rámci jedné – lokální – kultury. Jednotlivcům uvnitř komunit, rodin a států. Ano, zní to šíleně, ale bohužel je to tak. Mladá generace je vzdálená generaci prarodičů nikoli o dvě generace, tedy o padesát let, ale mnohdy o stovky let: tablety s internetem a všemi aplikacemi stojí proti „kultuře“ důchodců, kteří žijí úplně jiným životním stylem v podstatě v cizím světě. Žijí na stejném místě, ale přesto každý jinde. Vzniká obrovské nedorozumění nejen mezi kulturami, ale i v rodinách, základních jednotkách našich lokálních životů. A to je ideální nástupní místo pro ideologii sociálních států nebo podobného populismu, protože osamělí lidé rádi uslyší, že „se o ně někdo postará“. Imaginární přátelé na facebooku mohou dnes pro Vaše děti být bližší sociální skupinou než Vy jako jejich rodiče a často také opravdu jsou, aniž si uvědomují, jak jsou kvůli tomu zranitelné a snadno zmanipulovatelné. Toto paradoxně generace prarodičů chápe, ale protože „nepoužívá počítače a nerozumí facebooku“, nemá efektivní způsob, jak by mladé generaci sdělila své zkušenosti, protože mladá generace nenaslouchá. Staří prostě už nejsou „in“, už to není autorita. Zkušenost prarodičů versus Wikipedie, to je souboj informací, který staří lidé nemohou vyhrát.

Vtip je ale v tom, že přesně tohle tvůrci globalizace chtěli a chtějí. Rozpojit řetěz původních vazeb typu rodina, tlupa „u ohně“, komunita a znova ho spojit, ale pod jinou filozofií: pod sociálními státy a globalizací, která má podobu sociálního státu. Reklama křičí ze všech stran: stát se o Vás postará, už nemusíte spoléhat na „nespolehlivé lidi“ kolem sebe, kteří se o Vás nestarají a nejeví o Vás zájem! Nemusíte se ničeho bát – pojďte, odevzdejte své svobody, věřte nám, věřte státu: ten Vás nezklame a garantuje Vám občanská a spotřebitelská práva! Nevracejte se k ohni, k blízkým lidem, není to spolehlivé, vytvořte si vztah k firmám, jejich výrobkům, k životnímu stylu, ke společenskému postavení, kterým můžete lidem kolem sebe říct, kdo skutečně jste! Respektujte zákony státu, vytvořte si vztah k Bohu, on Vám s tou bolestí a smutkem pomůže!

A co víc – člověk, který je naučen se porovnávat s ostatními, každý den vidí své selhání v přímém přenosu při pohledu na ty druhé, kteří „mají větší důchod“, „mají hodnější děti, které je nešouply do starobince“, „mají lepší džíny nebo auto“, „umí lépe ovládat mobil a počítač“. Ve všem, v čem můžete uspět, můžete také – často zdánlivě – selhat ve chvíli, kdy to někdo jiný – často zdánlivě – umí lépe než vy. V tom je ten fígl: v globálním světě technologií se nesrovnáváte jen se sousedem, ale s celým světem, který Vám zprostředkují média. Pravděpodobnost, že někdo umí něco líp než Vy, je stoprocentní. Výstupem je deprese, rezignace, pasivita, závist, nenávist a bezmoc. Kořist je připravena, predátor už číhá. Past sklapla. Informace dostáváte totiž jen takové, jaké dostat máte, o žádnou pravdu či realitu tady nejde.

Dějinná zkušenost by nám o globalizaci řekla ještě mnohem víc než tento letmý exkurz. Starověký Egypt, Řecko, Alexandr Veliký, Řím, středověké křesťanství a jeho šíření až po kolonizaci, středověký rozmach islámu, to všechno byly pokusy globalizovat nějaký hodnotový systém a přinutit k němu jiné kultury. Všechny ty pokusy mají společné jedno: jakmile se pokusily globalizovat, skončily nekompromisně na smetišti dějin. Jedno je ale zřejmé a nedá se to ututlat: státy ani žádné instituce Vás v krizi neochrání, naopak. Jste palivo pro jejich motor.

Jste prostě kořist.

 

 

Kapitola 7: Podvod jménem peníze

 

Když v legendárním filmu Matrix říká program jménem „Agent Smith“ Keanu Reevesovi v roli Nea, jiného (správného) programu, větu: „Bylo to nevyhnutelné, pane Andersone,“ je to stejný případ, jako případ této kapitoly. Bylo nevyhnutelné, že se budeme bavit o podvodu jménem peníze. Protože na tomto podvodu stojí všechny ty podvody předchozí.

Když se narodíte, nad Vaší kolébkou se – možná dokonce doslova – sklání neuvěřitelné množství lidí. Babičky, dědečci, příbuzní, sousedé. Často přinášejí dary a dárky. A ty dary a dárky mají nějakou hodnotu – mohou mít hodnotu citovou, ale mnohem častěji mají hodnotu vyjádřitelnou penězi. Založí se spoření a všichni si umíme představit, jak malé dítě jednou bude vysokoškolákem, bude stát na promoci v promočním hábitu a pak půjde, peníze si vybere a koupí si třeba auto nebo byt. Dárky citové hodnoty, například medailonky prababičky z třetího kolene, sice respektujeme, ale do své budoucnosti je nezahrnujeme, protože je nelze přetvořit (zpravidla) v nějakou srozumitelnou finanční hodnotu. Chápete, o co tu jde? Znovu to zopakuji: o srozumitelnou finanční hodnotu, přičemž ta srozumitelnost přichází s výchovou. Ke srozumitelnosti, stejně jako ke schopnosti si za pojmem peníze představit realizaci nějakých svých snů či potřeb, jsme vychováni, to není genetická záležitost. Finance a naše schopnost s nimi konkrétně pracovat nám dělají život srozumitelným a plánovatelným. Chápatelným. Peníze vytvářejí přesnou konkrétní fantazii dalšího průběhu života, a té fantazii, vizi či snu zpravidla říkáme smysl života. Sakra, řeknete si, kdyby se toho využilo, tak se lidé stanou neuvěřitelně snadno manipulovatelnými subjekty, které logikou a sílou peněz snadno přimějeme k určitému konkrétnímu chování v nějaké modelové situaci! A ano, přesně k tomu peníze také slouží, a to bez rozdílu hranic, věku, pohlaví, společenské vrstvy a náboženské či politické orientace. Zvláštní, zvrácená „rovnost.“

Je bez nejmenší diskuse, že peníze jsou univerzálním jazykem lidstva. Jsou víc než internet, víc než svoboda, víc než cit, mnohdy víc než lidský život. Když si to uvědomíte v plné síle, nemůžete se nezeptat: proboha, co se to s námi stalo, vždyť to je duševní gulag? Vždyť když jediné – čemu všichni rozumíme – jsou peníze a má to být univerzálně platná hodnota pro všechny civilizace, kontinenty a lidi bez rozdílu, nemůže to být demokracie, ale virtuální realita!

Trik je v tom, že penězům nerozumíme. Myslíme si že ano, ale nerozumíme. Přesněji, my vidíme jen půlku pravdy, jak peníze dnes fungují; jen tu půlku, o které máme vědět. Tu půlku naší fantazie a našich snů, které nám právě pomáhají nevidět tu druhou, skrytou část pravdy. Máme mít – jako klienti bank a institucí, kterým to podvodný stát „laskavě schválí“ – pocit, že penězům rozumíme, máme se tímto umělým jazykem podobně jako doktoři latinou domluvit, ale ve skutečnosti penězům nemáme rozumět a vidět souvislosti. A tak nemůžeme vidět, co s námi ve skutečnosti zdánlivě srozumitelné peníze dělají a jak – hrůzostrašně, neomluvitelně a epochálně – nás okrádají. Ano, slyšíte dobře, peníze Vás okrádají víc cokoli jiného.

Nikdy v dějinách neexistovaly legální a globálně (bez jakýchkoli hranice) fungující instituce určené k masovému okrádání lidí, ale dnes ano. Proto bez nadsázky říkáme, že se nacházíme ve zlatém věku masové manipulacemi s myslí lidí, která se dělá prostřednictvím lživé funkce peněz a ideologie kapitalismu a globálního kapitalismu 2.0., postavených na naprosto iracionálních základech a víře, ke které jsme byli vychováni. A jak nás může stát nebo globální instituce okrádat tím, že existují peníze? Bohužel, tak snadno, až to bolí.

Jedním ze způsobů, jak pomocí peněz okrádat lidi tím, že peníze ztrácejí skutečnou hodnotu, která se přesune do bank a z nich dále například do institucí řízených politiky, kteří poté tok peněz usměrní za jiných podmínek zpátky do bank nebo do jiných institucí nebo firem, je inflace. Zjednodušeně řečeno, čím více se vytiskne peněz (a dnes je v oběhu na celém světě sotva 8 % bankovek, všechny ostatní peníze jsou pouze virtuální), tím více ztrácejí peníze svou hodnotu, koupěschopnost. Abyste si něco koupili třeba v roce 1920, například chleba, potřebovali jste dejme tomu 50 haléřů. Dnes potřebujete 10 korun, tedy 20x tolik (příklad je pouze ilustrativní). Abyste tedy mohli mít stejnou životní úroveň, musíte mít 20x větší objem peněz, a protože je sociální uzancí, že máte žít lépe než v roce 1920, tak potřebujete mít třeba 40x větší objem (sumu) peněz, abyste měl tentýž bochník chleba. A to nehovoříme o tom, že bochník chleba ještě neznamená, že srovnáváme dva stejně kvalitní bochníky chleba.

Ty peníze, které pro pohyb ve společnosti potřebujete, si (teoreticky i prakticky) můžete vydělat. Aby lidé peníze vydělávali určitými konkrétními způsoby, existuje zákon, který říká, jaké způsoby obživy jsou legální a jaké zůstanou vyhrazeny beztrestně „gangům.“ Jenže v systému, v němž by bylo stále stejně peněz, by to automaticky znamenalo, že byste někomu museli peníze nějak sebrat, někdo by o ně musel přijít, abyste Vy mohli mít víc. Omezený či limitní počet peněz v oběhu je problém. Problém v tom, že toho by si někdo všiml, kdyby byl okraden, ostatně znárodnění v socialismu si lidé také všimli. A co hůř, těch okradených by muselo být víc, násobně víc než těch, kteří by si přilepšili, řekněme – logicky – tak asi 40x. A co reálně hrozí? No že těch 40x víc lidí by se mohlo domluvit a nenechat si to líbit, přišla by revoluce, a ta by to těm bohatým vzala a „chudým“ dala. To by ovšem zase naštvalo nejen ty okradené, ale i ty, co kradli, protože by ta masa pořád ukradla tak málo, že by zvýšená životní úroveň těch „dělníků“ nakonec nebyla o nic vyšší. A za pár let, měsíců nebo dní by to celé zkrachovalo, protože lidé by se vlastně pořád přetahovali o jeden objem, který nemůže stačit všem na dost komfortní život, dlouhodobě udržitelný vírou ve smysl toho kolotoče. Důkazem je krach socialismu, protože přesně takhle se snažil fungovat: okradl jednu třídu a živil z jejího majetku mnoho dalších společenských tříd. Narazil ale na fyzikální zákony: ta většina neměla motivaci pracovat, ukradené projedla a pak zchudla, a to se jí přestalo líbit. A nejde tady o ekonomiku, jde tu prostě o to, že lidé s pokračujícím pokrokem, kterého si (i za železnou oponou) byli schopni všimnout, prostě nejsou spokojeni s „málem.“ Chtějí víc.

A tak vznikl systém postavený na tištění peněz. Systém iluze, že se o peníze nepřetahujeme, že když vyděláme víc, nikomu neškodíme a „jen“ získáme – bez jakýchkoli negativních důsledků. Systém, který okrádání lidí o skutečnou hodnotu jejich práce či úspor centralizoval do bank a centrálních bank, mezinárodních institucí typu Světová banka a MMF. A systém, který přesunuje skutečnou hodnotu vyjádřenou penězi z našich kapes pomalu, nepozorovaně a zdánlivě neplánovaně (formou daní, dotací, pobídek a hypotéčních, finančních a dluhových krizí) směrem, kde z toho má největší užitek jen malá část obyvatel tohoto světa. Podívejte se na proporci vlastnictví v současném světě: nejbohatší 1 % lidí vlastní více kolem 40 % majetku světa, a co je šok? Že je to největší finanční proud v dějinách, masívnější událost než jakákoli revoluce, a díky víře ve svobodu a demokracii, v níž jsme vychováni, se to obešlo bez jakékoli větší publicity, nedejbůh diskuse či dokonce bouře! Dokonce naopak, věříme tomu systému víc než kterémukoli jinému v dějinách. Stojíme nad kolébkou svých dětí, strkáme jim do povijanu vkladní knížky a opravdu věříme, že jim díky tomu pořídíme „o trošku hodnotnější život“, a přitom o skutečné hodnotě peněz obrovského množství lidí na světě rozhoduje doslova pár vyvolených „gangů“ – vůbec ne vy nebo já.

Tento způsob přesunu hodnoty od miliard obyčejných lidí k pár milionům privilegovaných probíhá za přímé i nepřímé účasti státu, který si přitom lidé platí, aby je chránil, dbal na jejich práva a na jejich svobody. Je to obrovský paradox. Za tuto službu si stát účtuje – každým rokem větší, protože, jak už jsme si říkali, reálná hodnota peněz stále klesá – daně. Naše peníze tedy mizí nejen inflací, ale také korupcí spojenou s přerozdělováním. Když důchodce dostane důchod, má pocit, že „něco dostal“, a to je snad druhý největší blud tohoto světa, sledujte: důchodce si dojde na poštu. Dostane důchod v nominální hodnotě 12 000 Kč a skutečně věří, že dostal 12 000 Kč. Ale musí něco jíst, a z toho zaplatí DPH. Koupí si benzín do auta a kromě DPH zaplatí ještě spotřební daň. Zaplatí majetkové daně, povinná pojištění (což není nic jiného než skrytá daň proudící mimo stát, ale z jeho příkazu, přímo do bank, kam se stejně postupně všechny ty peníze přelijí). Takže důchodce sice na poště dostane 12 000 Kč, ale reálně je to minimálně o 21 % sazby DPH méně! Stát lže důchodcům do očí, ale oni pořád mají pocit, jak úžasný a zřejmě i výhodný systém to je – u dospělých lidí s celoživotní zkušeností je taková slepota a naivita naprosto neuvěřitelná.

Jenže nejde jen o to, že nedostáváte to, za co jste si zaplatili. Jste okrádáni řízenou inflací a devalvací. Tahle hra na erozi hodnoty Vašich peněz zaplacených v minulosti má ve skutečnosti naprosto jednoduchá pravidla: celý život dáváte státu peníze několikanásobně hodnotnější, než je on na konci života vyplatí Vám ve formě důchodu. I kdyby roční inflace byla jen 1 %, přičemž je v dlouhodobém průměru určitě vyšší, dokážete si spočítat o kolik přijdete, když budete platit daně a sociální pojištění třeba 35let?

Ta krádež má ale další dva rozměry, tedy kromě dvou již zmíněných. Za prvé, ty Vaše hodnotné peníze stát uloží na účet do banky, a dostane úrok (tedy pokud je nerozkrade a vůbec něco zbyde). Dělí se s Vámi o ten úrok? Ne. Zákon tedy říká, že vy musíte státu dát peníze, on na nich vydělává, ale tentýž zákon zároveň říká, že nemáte právo participovat na zisku státu. Máte právo pouze na tabulkově vypočtený důchod, a ten si stanoví politici podle toho, jak jim to „zrovna letos vychází.“ Co je ale ještě větší svinstvo je fakt, že když se důchodu nedožijete, nedostanou ho Vaše děti: peníze propadají státu bez náhrady. To je znárodnění v přímém přenosu, jen obětí nejsou jen kulaci a podnikatelé, ale my všichni. Správná otázka zní: kam se proboha všechny tyhle obrovské peníze ztrácí? Možná už je nám mírně nevolno, ale jestli myslíte, že je to konec, mýlíte se.

Ve světě, v němž je základní ekonomickou mantrou inflace a trvalý ekonomický růst se dlouhodobě nevyplatí šetřit, protože peníze (ať bankovky nebo imaginární čísla na Vašem účtu) ztrácí hodnotu podle řízené inflace a úroky jsou malé a zpravidla nižší než reálná inflace, tedy pro nás, obyčejné lidi, firemní úroky a bankovnictví je jiná kategorie. O úspory můžete přijít během lusknutí prstu a stejnou rychlostí mohou být znehodnoceny na nulu (jako to zažila řada lidí v roce 2008). Jenže někdy se dokonce stane, že stát sanuje ztráty soukromých podniků (od našeho OKD po americké banky a výrobní podniky) z peněz daňových poplatníků. To znamená, že z veřejných peněz mají profit soukromé firmy – je to legální způsob přeměny peněz daňových poplatníků v zisk soukromých firem a institucí, v důsledku konkrétních lidí. Dotace, granty, příspěvky, to vše jsou v důsledku lidmi naspořené peníze, které se proměňují v soukromý zisk.

Ale pojďme ještě dál. Stát – jakožto organizátor celé téhle hry – dává legální právo podnikat i se zbožím a službami, které prokazatelně mají negativní vliv na naše zdraví. Neříkáme přímo, že pro stát je výhodné, když daňový poplatník co nejdříve umře, protože se pak dá legálně zkonfiskovat jeho předpokládaný důchod, i když i tyto kalkulace hrají v sociálním systému stěžejní roli. Ale dejme tomu, že některé firmy tvoří svůj zisk za cenu ekologických škod typu emise, kácení pralesů, průmyslové znečištění. To má samozřejmě vliv na zdraví lidi. Kdo platí ty náklady na léčbu? My sami, samozřejmě. A jak nám pomáhá stát? Nabídne nám povinné zdravotní pojištění, tedy další povinnou platbu! Jsou tu látky jako nikotin, alkohol, cukr, sůl, tuk. Jsou prokazatelně dlouhodobě škodlivé a generují obrovské náklady ve smyslu léčby pozdějších důsledků jejich konzumace, ale stojí na nich obrovská část světového byznysu. Stát některé z těchto škodlivých výrobků tedy zatíží ještě spotřební daní, abychom to měli dražší. Tu spotřební daň ale opět platíte vy a společenská odpovědnost firem je víceméně dobrovolná. Platíte za právo si zničit zdraví a vytvořit někomu zisk, a to rovnou dvakrát: jednou jako konzument, podruhé jako pacient. Protože jak a u koho se budete léčit? U státem povolených a zdravotnickými lobby řízených institucí (pojišťovny, nemocnice) a státem povolenými způsoby (povolená léčiva určitých firem). Vaše zkažené zdraví je totiž také trh.

Prevence by pomohla, jenže kdyby byla úspěšná, globální firmy by prodaly mnohem méně svého nezdravého zboží. Kdybychom byli zdraví, nebylo by nutné nás léčit. Mizel by obchod s lidským zdravím a především strachem z nemoci. Proč myslíte, že mezinárodní – ty důvěryhodné – instituce snižují definici hladiny krevního cukru pro takzvaně „nemocné“ lidi: proto, že se před tím mýlily, nebo proto, aby přibylo pacientů vyžadujících péči? Cukrovka se ve skutečnosti dá řešit jedině prevencí, definice hladiny cukru v těle ten problém neřeší, to je jen informace (prodejní argument). Neřeší problém, naopak, dává mu vzniknout s cílem prodat více přípravků na snížení té hladiny po celém světě. Je to obchod s iluzí a strachem o život. A tak vidíme tisíckrát více reklamy na regulérně nezdravé výrobky, než motivace ke skutečné zdravotní prevenci (například formou slev z pojistného pokud pravidelně chodíte prohlídky typu zubní prevence nebo kolonoskopie).

A dostáváme se k jádru věci. Když – ještě poměrně nedávno – tzv. otrokáři provozovali systémové otrokářství, musely se o veškeré náklady spojené s pracovní silou postarat. Nebyl to sice z pohledu otroků žádný extra komfort, ale finanční zátěž pro otrokáře to byla a docela značná: musíte ty otroky koupit, pak šatit, hlídat, živit, poskytnout jim ubytování a pracovní síla musí regenerovat, vyžaduje (aspoň občas) lékařskou péči. Zásadní ekonomický problém otrocké práce ale je, že má nízkou produktivitu (jako v socialismu), není totiž motivace. Děláte něco, co Vás nebaví, k čemu nemáte vztah, co Vám nařizuje systém bez vidiny zlepšení nebo naděje z toho systému vystoupit. Není kam směřovat, o co usilovat, a tak se celá Vaše koexistence s takovým systémem zvrhne na nám ze socialismu známé „ojebávání“ – navenek dělej, že děláš, a zašívej se. V té chvíli je systém Váš nepřítel a tím, že Vám to na rovinu řekne, Vám o sobě dává jasnou informaci, co je zač a o co mu jde.

Díky zkušenosti otrokářů (a později socialistů) dnešní kapitalisté objevili kouzlo jménem „moderovaná svoboda“. Systém zůstal stejný, ale už to neříká navenek a snaží se o pozitivní motivaci americkým snem a posunutými vzorci uvažování, kde se – jak jsme už zmiňovali na začátku – obecným pojmům dává konkrétní náplň. Štěstí, úspěch, luxus, úcta ostatních. Kupujte ty a ty výrobky, k tomu ty a ty služby, a budete „in.“ To odvede pozornost od pravé podstaty systému. Otrokářství a socialismus nahradila jiná doktrína, doktrína mnohem chytřejší, doktrína víry ve svobodu a demokracii. Když totiž lidi zdánlivě osvobodíte, dáte jim (nějaká, alespoň základní) lidská a občanská práva a dáte jim za práci mzdu současně s povinností starat se o své náklady, vyděláváte víc než na otrocké práci, protože náklady přenesete na lidi a ještě Vám obrovsky stoupne produktivita práce. A i když si lidé něco vydělají, takže jim „jakoby“ nějaké peníze musíte dát (plat, podíly, bonusy), tak si je stáhnete zpátky přes stát: přijdou různé typy daní a pojistek a systém grantů a státem řízených investic. Cíl je splněn: produktivita práce jde nahoru, náklady „gangů“ klesají, svobodní otroci si zpívají a za své peníze si od otrokářů kupují „svobodné“ výrobky a služby, na které předtím neměli peníze.

Celé je to jen jedna velká iluze, ke které jste od malička vychováváni.

 

Kapitola 8: Model „ucpaného záchodu“

 

Možná v této chvíli patříte k lidem, k tisícům lidí, kteří se mě během života už zeptali: „Tak ok, teď už víme, jak to je, ale co s tím? To má přijít nějaká revoluce, která nakonec stejně nic nezmění?“

Ne, to určitě ne. Revoluce, jak ji známe z dějepisu, není žádným řešením, jen umete cestu jiné formě společnosti nebo státu, jehož princip se nezmění. Já bych začal tím, že bych ukázal většině lidí, která je na systému závislá nebo ho považuje za „dobro“ či „jistotu“, že nefunguje. Protože on skutečně nefunguje, vyvolává pouze zdání, víru, ale ve skutečnosti nefunguje.

Lapidárně řečeno, náš stát je jako dálnice D1: je sice tady, ale nefunguje pro účel, pro jaký tu má být (dálniční průjezd dopravních prostředků). Protože pozor: pokud jedete po dálnici tak „rychle“, že byste okreskami byli v cílové destinaci rychleji, a ještě bez dálniční známky (tedy příplatku), pak ta dálnice nedává smysl, nefunguje. Stát a ministerstvo dopravy budou sice argumentovat tím, že „přece nejste blázen, abyste popíral existenci D1“, ale my nepopíráme existenci D1, nýbrž existenci funkčnosti, kterou jsme si zaplatili a kterou má ta D1 poskytovat! A stejně tak je to se soudy: jsou tady, ale reálná vymahatelnost práva neexistuje. Opět – ministerstvo a stát řeknou: „jsou tu soudní budovy, soudci, policie“, ale o ty nejde: jde o faktickou vymahatelnost práva a to, že neexistuje, že ten systém očividně nefunguje. Politik, který slíbí něco, co pak nesplní, musí být odsouzen pro podvod stejně, jako by byl odsouzen zedník, který přišel k Vám domů, slíbil Vám opravit zeď, vzal si za to peníze a pak tu práci neodvedl. Stejně tak každý politik musí vrátit veškeré peníze, které mu byly vyplaceny, a zaplatit poškozeným voličům odškodné, pokud své sliby nesplnil! Lékař, hasič, zemědělec, zedník, manažer, ti všichni nesou odpovědnost za své jednání a musí se v právním státě řídit zákonem: proč by tedy politik měl mít nějaké výjimky, proč zrovna on? Totéž platí samozřejmě pro celé politické strany: jsou tady, existují, ale neplní, co slíbily, tedy nefungují pro účel, který v demokracii mají. Státní zřízení, které chce stát nad zákonem nebo nad zdravým rozumem, či dokonce nad svobodou lidí, je vždy tyranií, totalitou a zločinem.

Možná Vám přijde směšné připomínat si tak naprosto zásadní věci, ale my si je připomínat musíme, protože jsme už nesmírně „opracovaní“ propagandou, reklamou a výchovou, která se na nás každý den valí ze všech stran. Základní pravdy však zůstávají stále stejné: v demokracii je účelem politických stran plnit vůli voliče, nic jiného. Opakuji, nic jiného! Primárním cílem politických stran není (a nikdy nesmí být) vládnout bez jakékoli vymahatelné (funkční) kontroly lidmi. Cílem politiky má být kultivovat veřejný prostor, organizovat debaty na různá témata, zjišťovat, co lidé chtějí, a říkat jim, co z jejich přání a požadavků je (a za jakých podmínek) reálné, a co naopak ne a proč. Šířit osvětu, vysvětlovat souvislosti, vést a možná – snad – i moderovat veřejnou diskusi na aktuální i koncepční témata. To je podle mého mínění role politiky a politických stran, a tu roli dnes politici ani politické strany neplní, ten systém tedy prokazatelně nefunguje.

Můj názor je, že pokud politické strany místo svého původního účelu dělají něco jiného, tedy že organizují státní struktury s cílem obohatit sebe nebo nějakou třetí osobu či firmu, jedná se o zločin zpronevěry, porušení povinností při správě cizího majetku, korupce, zločinného spolčení a řadu dalších zločinů.

Pokud se stane, že jste občanem v takovém systému, musíte mít základní lidské právo z takového systému vystoupit. A musíte mít také právo vytvořit jiný, alternativní model či systém, v němž budete řešit své potřeby, na svou odpovědnost a se všemi, kteří budou mít chuť se k Vám připojit a fungovat jinak. Takovému modelu se nejčastěji říká přímá demokracie či lokální nebo sdílená ekonomika, já ho nazývám prostě Stexit. Evolucí současné verze státu je pokojný Stexit. Stexit = „state exit“ je právo občana na reklamaci služeb státu a vystoupení ze struktur povinných státních systémů (typu monopolní státem organizované sociální pojištění, zdravotní pojištění, systém daní apod.) za předpokladu, že stát neodvádí svou službu v dostatečné kvalitě či vůbec a pokud se stát dopouští na občanu jakéhokoli (ekonomického či jiného) násilí. Jaká k němu vede cesta?

Formu, jak co možná nejkultivovaněji a v souladu s vlastním svědomím bojovat proti tyranii státu, který nefunguje a přesto Vás nutí mu platit a chovat se podle jeho zákonů, jsem nazval „ucpaný záchod“. Ucpeme prostě „záchody“ (instituce a systémy). Můžeme to nazývat aktivní fáze Stexitu, na názvech a jménech nezáleží. Když zaútočí hackeři na nějakou stránku, udělají to tak, že tu stránku zahltí velkým množstvím přístupů, až prostě spadne z důvodu přetížení. Přestane fungovat. Když chcete shodit nějakou banku, nejefektivněji to uděláte tak, že se prostě domluvíte s pár tisíci dalších a půjdete si najednou – ve stejné chvíli – vybrat všechny svoje vklady. Banky totiž mají omezenou hotovost a peníze jsou dnes víceméně virtuální veličinou, dnešní svět je založen na bezhotovostním styku. Postavte frontu tisíců lidí, kteří si přijdou vybrat svoje úspory, počkejte na okamžik, až pár poboček přestane vklady vyplácet, natočte to na youtube, dostaňte to do hlavních zpráv a akcie té banky pořádně utrpí. A příklad nejsmutnější: když islamisté chtějí Evropě zatopit, udělají ze svých spoluobčanů živé zbraně (pardon, migranty), srovnají jejich domovy se zemí a pak jim řeknou, že v Evropě jim „ti křižáci dají dům a 400 EUR bez práce“, tak ať jdou. A oni jdou. Co se stane? No, jdou a zahltí efektivně (velmi funkčně!) náš sociální systém a přitom k nám navíc propašují pár skutečných teroristů, kteří mohou škodit dál! Je to mnohem efektivnější způsob, jak oslabit nebo zničit Evropu, než jsou jakékoli zbraně, které jsme jim kdy dřív pravděpodobně sami prodali. Každý systém se zkrátka dá – poměrně snadno – zahltit činností, kterou si sám vymyslel a definoval ji jako „legální“, na které snadno uvidíte, že ten systém nefunguje a že jen Vy – oběť toho podvodu – ještě věříte, že ano.

Pozorně si pročtěte (možná poprvé v životě) volební program strany či politika, kterého jste volili, objednejte se k němu a chtějte po něm analýzu všech bodů jeho volebního programu, které se zavázal splnit. Pokud najdete cokoli, co podle Vás nesplnil, máte právo podat na něj žalobu pro podvod. A i když soud řekne, že politik je nevinen, můžete podat žalobu na český stát (na rozhodnutí toho soudu) a nechat přezkoumat toto rozhodnutí u mezinárodních soudů, které budou možná objektivnější. Máme právo takto obviňovat a žalovat (hromadně, jako občané) jakoukoli politickou stranu, která kdy nesplnila, co naslibovala ve svém volebním programu či programovém prohlášení vlády. A co víc, máme právo žalovat stát za malou vymahatelnost práva. Za nekvalitní dálnice. A hlavně také za to, že zadlužuje ještě nenarozené děti, které budou muset státní dluh jednou zaplatit. Dal někdo z Vás ve volbách bianko šek jakékoli politické straně či jednotlivci na to, že má právo zadlužovat? A pokud ano, byla to většina obyvatel této země? Pokud ne, máte právo bránit se stejně, jako kdyby kdokoli jiný ve veřejné službě zneužil svou pravomoc. A ruku na srdce: chrání Vás policie skutečně, nebo jen stojí za bukem a vybírá pokuty? Jsme spokojeni s výsledky její práce při pohledu na (ne)úspěšnost vyšetřování korupčních kauz? Je EET skutečně v souladu s legislativou EU ve smyslu ochrany dat, nebo ne? Je dostupnost zdravotní péče na takové úrovni, za kterou si platíte? Je faktická neexistence nadstandardů a vůbec plateb a toku financí ve zdravotnictví v pořádku, nebo je to zásah do práv občanů formou odejmutí možnosti platit rovnou konkrétnímu zdravotnickému zařízení mimo jakýkoli státem koordinovaný pojistný systém? Není bodový systém pro řidiče dvojím trestem (body i pokuta?), což je v rozporu s legislativou EU? Není několikanásobné zdanění (více o něm v další kapitole) ve státě v rozporu s dobrými mravy, nebo dokonce se základními lidskými právy? Je náš volební systém, který uznává výsledky voleb při volební účasti kolem 20 %, vůbec legální? Je v pořádku, že politické strany dostávají ze státního rozpočtu příspěvek na své fungování, a tedy dostávají i peníze lidí, kteří je nevolili? Je v pořádku, že pro vstup do parlamentu existuje 5% hranice? Kolem nás jsou stovky a tisíce takovýchto jednotlivých věcí, které bychom měli reklamovat každý den..

Nebojte se, žádná anarchie, kterou Vás budou strašit, nehrozí. Zato návrat ke cti, slušnosti a odpovědnosti ano. Poctivý a pracovitý člověk se toho bát nemusí, a ten, kdo na anonymním státu profitoval bez práce – ten ať se nechá překvapit.

 

Kapitola 8: Pár čísel a faktů na závěr

 

Nejdříve si pojďme ještě jednou shrnout skutkové podstaty zločinů a trestných činů, které podle své vlastní definice stát podle mého názoru splňuje už dnes, nebo chcete-li právě teď, kdy čtete tyto řádky.

Za prvé, je tu evidentní skutková podstata podvodu. Když lže sňatkový podvodník, je za to potrestán. Když lže politik, že něco splní – například svůj volební program – a pak ho nesplní, nenese žádnou odpovědnost. Politika a systém politických stran je podvod.

Za druhé, je tu zločinné spolčení, protože se podvodu zmíněného v předchozím odstavci účastní politici organizovaní v útvaru jménem politická strana. Často se tak děje v tzv. koalici, tedy ve spojení s dalšími stranami.

Za třetí, je tu trestný čin monopolu, či přesněji kartelu. Jaký? Ve volbách smíte volit pouze politické strany, čímž je zásadně omezena Vaše možnost volby. Jestliže politické strany mají monopol na vládu a rozdělování daní, jedná se o kartel s cílem mít monopol na rozdělování peněz z rozpočtu.

Za čtvrté, je tu trestný čin zpronevěry a krádeže, kdy politici v rámci organizace jménem stát vybírají daně, a přerozdělují je bez práva na reklamaci. Jestliže si koupím nějaký produkt nebo službu, včetně služby jménem stát, musím mít jako občan právo na reklamaci. Jestliže jako občan nemohu reklamovat služby státu mimo volby, kdy formálně „mohu svůj nesouhlas řešit tím, že zvolím stejné pacholky z jiné strany“, jsem okraden. Zkuste si představit, že byste si koupili vadný vysavač a v obchodě Vám řekli, že reklamovat můžete jen jednou za čtyři roky a jen takovým způsobem, že si koupíte vysavač jiné značky. To byste takového obchodníka hnali, že? Neexistující reklamace se v tomto případě rovná legální zpronevěře a krádeži peněz ze státního rozpočtu, které se vznešeně říká přerozdělování.

Za páté, porušení práv a povinností při správě cizího majetku, aneb deficitní hospodaření státu. Neexistuje argument, že jednou za 4 roky jsou volby, a tím pádem má politik právo zadlužovat občany bez jejich souhlasu, jakkoli se mu bude chtít. Volby s vyrovnaným hospodařením státu souvisí asi jako koza s petrželí a úmyslně deficitní hospodaření jakékoli ekonomické entity je trestným činem. Prokázat, že politici se zadlužují úmyslně, je hračka. Neúmyslně to totiž ani nejde.

Za šesté, je tu podezření z omezování svobody práv jednotlivce nebo skupiny obyvatel. Stát nemůže zadlužovat všechny stejným dílem, když každý přispívá do státního rozpočtu jiným dílem. Stát a politici by také zásadně neměli mít právo zadlužovat příští generace, protože to je naprosto amorální. Stejně tak nemůžeme považovat volby za spravedlivé a legitimní, když nezohledňují, jaký přínos má člověk pro celek, například kolik odvede daní – v takovém případě krátíme určitým lidem a skupinám lidí jejich základní práva.

Všechny tyto zločiny vedou k nevyhnutelnému poznání. Je obrovským – a dnes už víme, že nepřekonatelným – problémem a limitem zastupitelské demokracie, že se v ní vládne metodou „moderovaného“ zhnusení slušných a poctivých lidí, metodou znechucení většiny. Když totiž lidé nevidí smysl své aktivity ve veřejném prostoru, zpravidla rezignují. Jak chcete motivovat k zájmu o politiku či veřejný prostor lidi, kteří poctivě pracují a platí daně, a přitom jejich hlasy mají stejnou váhu jako hlasy lidí, kteří ten hlas prodávají za stovku či koblihu, nebo hlasy lidí, kteří celku nijak nepřispívají a ani to nemají v úmyslu? Sociální stát vyrobil obrovské množství takových lidí a „oligarchů“, kteří mají jedno společné: nemají ani stud, ani skrupule ty ostatní prostřednictvím anonymního a reálně nekontrolovatelného státu okrádat.

Vyvolat apatii a rezignaci obrovských mas lidí byla cílená procedura, procedura proměny struktur státu v organizovaný zločin bez „humbuku“, bez revoluce, bez náhlých změn, které by nás na tu proměnu společnosti mohly upozornit. Demokracie – jako „vláda lidu“ a nejsvobodnější způsob života lidí, který jsme v dějinách poznali – měla tuto změnu v diktaturu „gangů“ svým „kreditem svobody“ zaštítit, legitimizovat a legalizovat svými zákony a institucemi. Byl to plán, a byl to plán funkční. Říkám to možná o mnoho let či desítek let dřív, než si to lidé postupně uvědomí (stejně jako trvalo dlouhé roky, než kdysi lidé přijali myšlenku, že Země není placatá), ale zastupitelskou demokracii musí vystřídat spravedlivější systém soužití nás, lidí. Systém postavený na občanské a lidské odpovědnosti jednotlivců a malých skupin, definovaných oborovou (například hasiči, zemědělci, živnostníci), zájmovou (například včelaři, filozofové, fanoušci videoher) nebo třeba rodinnou (rodiče, prarodiče, děti, vnuci) či lokální (vesnice, město, Česká republika) sounáležitostí. Člověk a občan musí mít právo sám si vybrat, do jaké komunity chce patřit, v rámci jaké komunity bude uplatňovat svůj hlas, a jeho síla musí být úměrná jeho přínosu celku, aby to bylo motivační.

Nikdo nemá právo nás nutit žít v systému, kde si třeba lékař, myslivec, dobrovolný hasič, zemědělec, živnostník, zaměstnanec, podnikatel nebo kdokoli jiný musí povinně vybírat nějakého zastupitele či politickou stranu, aby měl vůbec právo vyjadřovat se a ovlivňovat dění ve veřejném prostoru. Musíme mít neomezené právo vytvořit svou vlastní skupinu a podle její velikosti a přínosu celku toto právo prosazovat. Navíc spolky baráčníků, živnostníků, dobrovolných hasičů, místních sportovců a třeba lékařů zpravidla existují desítky a někdy i stovky let, přičemž za celou tu dobu vykazují mnohem vyšší společenskou prospěšnost a přínos než všechny politické strany v dějinách dohromady. I proto „gangům“ a nadnárodním korporacím tolik záleželo na tom, aby vytvořily specializovaného prostředníka (politické strany), který lidi otráví a vezme jim chuť se spojovat a kontrolovat, co má tento prostředník ve skutečnosti „za lubem“.

Ano, chvilku to bude asi vypadat jako ve filmu Brubaker, když poprvé zasedal vězeňský výbor, jemuž Robert Redford najednou dal pravomoc samosprávy. Ti zvolení zástupci, vězni, vůbec netušili, o čem spolu mají mluvit. Byl to nezvyk, nový začátek. Nový pohled. Za pár dní však postupně začali řešit chod věznice a zjistili, že to jde. Stejný nezvyk musela kdysi být ta zastupitelská demokracie. Nebo zrušení otroctví. Nebo volební právo černochů. Nebo žen. To všechno byly kdysi novinky, přestože pro nás je to dnes samozřejmost. Pocit něčeho nového je integrální součástí našich životů, nemusíme se ho bát. Stejný pocit jste možná měli, když jste přišli první den do školy, střední školy nebo do prvního či každého dalšího nového zaměstnání. Nebo když jste měli první rande, když jste přednášeli svou první prezentaci, nebo když se Vám narodilo první dítě. Bylo to nové. Ale dnes, když si na to vzpomenete, usmějete se a řeknete si, že to bylo fajn a že jste to zvládli. Totéž – a nic víc ani nic míň – bude přechod k přímé (nebo přímější) demokracii.

Obavy z nového by nás neměly odradit od uskutečnění změn. Zastupitelská demokracie dnešního střihu je zatraceně nebezpečná paní, když si uvědomíte, kdo ji řídí a kam spěje. Kdysi byla pokroková a měla své dějinné místo, ale přišel čas evoluce. Musíme se začít bránit chapadlům globálních mocenských zájmů, nebo to zase skončí dobytčími vagóny směr Osvětim. Že jsem se zbláznil? No, možná. Svěřím se Vám: ano, mám obavy – když vidím ty proudy migrantů – že ve skutečnosti je cílem migrace tyto lidi rychle „civilizovat“, naučit je „konzumovat“ a začít jim prodávat globálně vyráběné a reklamou popularizované výrobky. Když si položíte otázku, jak z Afghánce, Eritrejce nebo Syřana z rozmlácené země co nejrychleji a co nejlevněji vyrobit „vděčného konzumenta kapitalismu“ se zájmem o nakupování produktů a služeb, jako jsou mobily, oblečení, auta, byty, bankovní účty, software a třeba cukrátka, odpověď je: migrace. Proč?

V Afghánistánu Vás nic netlačí k tomu, abyste si koupili novější mobil, auto, dům, protože tam nikdo nic nemá, nejsou tam obchody, silnice, žádná infrastruktura. I kdyby tam někdo konzumovat chtěl, prostě to nebude fungovat. Vyrobit ale poměrně rychle miliony budoucích vděčných konzumentů kapitalismu (z daní nás všech formou sociální podpory migrantů z rozpočtů EU a členských zemí mimochodem) a „smetanu“ ve formě nové cílové skupiny a tržeb pak slíznout sami a přetvořit ji v zisk soukromých firem, to by byl geniální byznys, nemyslíte? A kdoví, možná si evropské špičky říkaly, že by mohly zabít dvě mouchy jednou ranou. Třeba někoho napadlo, že by bylo výhodné naučit migranty kupovat výrobky a dát jim (špatně placenou) práci, aby se daly z Číny stáhnout výrobní kapacity, které tam byly neprozřetelně přesunuty v honbě za co nejlevnějšími produkty. Možná je to bláznivá myšlenka, ale možná ne, to ukáže až čas, jediný správný soudce našich životů, činů i světa kolem nás. Jedno je však jisté už dnes: pokud „gangsteři“ takhle uvažovali, spletli se. Globalizace a multikulturní koncept v tom podání, v němž ho „vládci světa“ chtěli mít, se nikdy nepodaří. Je to nesmysl. Zastupitelská demokracie charakterizovaná monopolem politických stran na vládu a přerozdělování státního rozpočtu bez jakékoli vymahatelné odpovědnosti a práva na reklamaci ze strany plátců (občanů) je dějinný přežitek a – jak již bylo mnohokrát zmíněno – prostě zločin.

A teď, když už víme, že stát (a státy) jsou zločinné spolčení s cílem okrást nás, obyčejné lidi, pojďme na čísla. Možná jsou ta čísla důkazy, možná je to obžaloba, a možná je to jen vize jednoho blázna, můžete si vybrat, čemu budete věřit. Začneme u počtů mrtvých lidí, které má přímo na svědomí organizovaná lidská společnost ve formě států ve dvacátém století, ať to, co přijde potom, je méně kruté. Tedy – první světová válka: přes 10 milionů mrtvých a 20 milionů zraněných a pohřešovaných. Arménská genocida Turky 1915–1918: 1,5 milionu. Celkové zločiny komunismu od roku 1917 až do konce komunismu: přes 100 milionů mrtvých (od stalinských čistek přes socializaci půlky Evropy až po hrůzy komunismu v Asii typu kulturní revoluce, Pol-pot, Severní Korea). Druhá světová válka: více než 60 milionů vojáků a civilních obětí, z toho jen holocaust přes 6 milionů židů. Důsledky studené války jsou také „impozantní“: války v Koreji a Vietnamu jako bojiště komunismu s kapitalismem v součtu odhadů od 3 do 8 milionů včetně civilních obětí, pravdu se však nikdy nedozvíme. Podobný čas a jiné teritorium, tomto případě střední a jižní Amerika: Guatemala, Argentina, Pinochet v Chile, Panama, Salvador, Nikaragua, v součtu jednotky milionů mrtvých, umučených a pohřešovaných. Blízký východ: několik izraelsko-arabských válek od konce druhé světové války, Libanon, Irácko-iránská válka, Afghánistán poprvé s Ruskem a dnes s terorismem, dnes takzvané arabské jaro viz Sýrie, Libye, Irák. Kousek od nás v Evropě po konci studené války například Kosovo, Karabach, Gruzie, Ukrajina, Krym. Ani nezmiňujeme Afriku, kde probíhaly konflikty typu rwandská genocida a stále probíhá několik paralelních občanských válek s tématem islámský terorismus nebo hrůzostrašná korupce, kterou – jak jinak – organizují státní struktury přímo, jen to, na rozdíl od jiných částí světa, ani nemaskují. Ironicky by se dalo poznamenat, že zřejmě ještě „nejsou v demokracii dostatečně zběhlí“, jinak by to skrývali lépe.

Když prohlásíme, že během dvacátého století organizovaná lidská společnost ve formě států vyvraždila čtvrt miliardy lidí, bude to možná ještě milosrdný odhad. Když jsme tuhle velmi zkrácenou statistiku připravovali, jeden z mých pomocníků mimoděk prohlásil velmi inspirativní myšlenku: „Zlatá anarchie. To by si lidi dali přes držku, za deset minut by se unavili a šli by na panáka.“ Velmi neotřelé přirovnání zločinnosti organizované lidské společnosti, která o sobě říká, že je to jediný možný systém soužití lidí a dobro, zatímco o anarchii jsme naučeni si myslet, že by to bylo „čiročiré peklo na Zemi“. Anarchie sice není řešením, ale decentralizace demokracie, ukončení „hry na globalizaci“ a rozvolnění v lokální demokracii a ekonomiku, to je, myslím, velké téma pro budoucnost.

Ale teď pojďme na náš šálek čaje, který se nás bezprostředně týká a za nějž jsme všichni – někdo méně a někdo více – odpovědní. V naší zemi za větší či menší spoluzodpovědnosti nás všech bylo za socialistického režimu z politických důvodů uvězněno 205 483 osob (zdroj: oficiální stránky Policie ČR), z nichž přibližně 4500 zemřelo. Z politických důvodů bylo popraveno 248 osob, při přechodu státní hranice zahynulo z různých příčin včetně zastřelení přes 200 osob. V letech 1948 – 1987 odešlo z tehdejšího Československa bez povolení úřadů do zahraničí  170 938 osob, jejichž majetek byl následně zkonfiskován a přerozdělen. Do táborů nucených prací bylo v letech 1948 – 1953 komisemi zařazeno 21 440 osob. Hodnotu zabaveného majetku během znárodnění se nám nepodařilo nikde dohledat, a tak jsme našli aspoň dva indikátory: hodnotu církevních restitucí, které se nedávno řešily, a majetek Baťovy rodiny, který ve své době činil kolem 50 miliard korun v tehdejší hodnotě. To obojí můžeme považovat za pouhý zlomek majetku, který byl znárodněním ukraden obyčejným lidem, zemědělcům, živnostníkům a dalším firmám – a kradl stát, zdánlivě legální organizace. Další prostředky stát nakradl od lidí prostřednictvím peněžní reformy z roku 1953, což je z hlediska mrtvých lidí pouhých pár sebevražd statisticky nepodstatných, řeklo by se s notnou dávkou velmi černého humoru.

Zkusme si tedy představit, jak neuvěřitelné prostředky byly ukradeny všem lidem, od největších továren a podniků až po poslední živnostníky, kteří museli ukončit činnost během řádění socialismu – musely to být biliony, možná desítky bilionů korun. A teď se dobře dívejte: tyto peníze vyházeli socialističtí ekonomičtí géniové oknem během pouhých 40 let socialismu a nechali tu naprosto zplundrované hospodářství, populaci bez znalosti světových jazyků a základních schopností uplatnit se na moderním trhu práce a pocit, že „občan může jen sedět na zadku, a stát to všechno z cizích peněz zařídí“. U toho mučili, zabíjeli a zavírali lidi do kriminálu, lidi, jako jste Vy nebo já. Dodnes vyplácíme nesmyslné důchody socialistickým fízlům, estébákům, policistům a vojákům, a důchody jsou to pohříchu vyšší, než měli ti, co za své názory skončili ve vězení nebo v lepším případě v nějaké kotelně nebo uranových dolech. Rádo by se řeklo, že tohle obrovské zlo a epochální zločin už skončil, ale on – bohužel – pouze změnil svou tvář. Stát totiž krade dál, a krade vždy, ať má jakákoli jména. Jak? Inu: propracovaným daňovým systémem a přerozdělováním prostředků ve státním rozpočtu bez vymahatelné odpovědnosti. A tentokrát to bohužel není ani ironie, ani černý humor, ale brutální realita, čtěte dál.

Když jste obyčejný občan a máte nějaký příjem (tedy pracujete), nejdříve zdaníte příjem, odhadem 15–30 % podle výše výdělku a typu plátce. K tomu sociální a zdravotní pojištění, přičemž to první je vysloveně skrytá daň, to druhé ještě možná částečně do zdravotnictví doputuje, pokud zdravotníci začnou stávkovat nebo pokud má někdo zdravotnictví jako hlavní volební téma. U zaměstnanců navíc platí další odvody zaměstnavatel, takže příjem státu u zaměstnance se duplikuje. U OSVČ se to kompenzuje tím, že nemá žádný nárok na placenou dovolenou, nemocenskou ani důchod (což je pro stát ještě výhodnější), to znamená, že stát na nich ušetří ve svých výdajích.

Fígl celé akce je v tom, že tohle není jediné zdanění, ke kterému jste povinen ze zákona, a to výměnou za to, že tolerujete tento naprosto nespravedlivý, nefunkční a pravděpodobně i nezákonný systém jménem stát. Sledujte a počítejte se mnou: když si jdete cokoli koupit, až na výjimky z toho zaplatíte 21 % DPH, tedy ze všeho, co koupíte, za právo, že to koupit smíte, platíte pětinu z ceny státu. A to už platíte ze svých zdaněných peněz! Dále: přijedete ke stojanu s benzínem či naftou, koupíte si cigarety, láhev kvalitního alkoholu a zaplatíte desítky procent spotřební daně. Ze zdaněných peněz si tedy koupíte zboží, na které je uvalena spotřební daň a DPH. Když si za své zdaněné peníze koupíte majetek, který podléhá majetkové dani, tak zaplatíte daň čtyřikrát: z příjmu, DPH, spotřební, a ještě pravidelná roční majetková daň. Náš stát tedy vybere tak omračující množství peněz na daních, že z toho obyčejnému člověku až přechází zrak.

V roce 2015 byl státní dluh ČR celkem 1 673 miliard Kč, to je informace z oficiálního webu Ministerstva financí ČR. Každý jeden z nás tak dluží přes 177 tisíc Kč za rozhodnutí politiků zadlužovat nás – jaký je skutečný smysl tohoto zadlužení, vysvětlíme teď.

Začneme tím, jak a kam peníze přerozdělováním mizí. Stát zaměstnává v naší zemi naprosto neuvěřitelných více než 900 tisíc lidí, což je víc než 10 % práceschopné populace. Na jejich platy je třeba někde vydělat a nejde to nikde jinde, než že se vezmou z daní jiných lidí, lidí produktivních, a to formou různých daní. Tyto peníze a tato tzv. umělá zaměstnanost má dva významy: za prvé, vytváří spokojené lidi a ti se proti poměrům zpravidla nebouří. Mají, jak jsme již několikrát zmiňovali, „něco málo co ztratit“. Za druhé, a to je ještě podstatnější, v těchto platech je obrovský objem mzdových nákladů, tedy peněz, které se vrátí do ekonomiky tím, že se z nich stane takzvaná kupní síla. Ano, je to tak jednoduché: za svůj plat si něco kupujete, a Vaše útrata se na druhé straně transakce jmenuje tržba. Ty peníze rotují v ekonomice, a stejně jako každá mince má dvě strany, i peníze mají dvě strany: na jedné straně jsou něčí mzdou nebo výdělkem, na straně druhé jsou útratou a náklady toho samého člověka nebo firmy.

Představte si situaci, že jste oligarcha, který má v rukou polovinu potravinářského, plynového, vodovodního, mediálního, nebo třeba automobilového průmyslu v nějaké malé zemi, například zrovna v té naší. Když se stanete ministrem financí, dobře víte, že když prosadíte jakýkoli zdánlivě malý příspěvek důchodcům nebo sociálně slabým nad jejich důchod, ti si za to pravděpodobně koupí – z větší části – jídlo. Kde jinde by to mohli kupovat, než – z větší části – ve Vašich firmách, když vlastníte více než polovinu trhu? Jinými slovy: když vláda schválí příspěvek na důchod, schvaluje tak jednotky miliard z peněz nás všech, za které si někteří z nás pak koupí výrobky u jednoho, možná dvou konkrétních výrobců a podnikatelů. Ano, chápete správně: jakékoli udělení dávky, grantu, dotace komukoli skončí v předem připravené kapse, a Vy si můžete být jisti pouze jedním. Že to není kapsa Vaše.

A dále tu máme veřejné zakázky; to je takový mezistupeň mezi hrou na kapitalismus (mzdy a tržby) a socialismus (přímé dotace z rozpočtu). To si stát hraje na osvíceného zadavatele soutěže a kupuje obrovská množství aut, dálnic a jiných statků a služeb, a ty soutěže vždycky někdo vyhraje. Takže z Vašich peněz stát nakoupí pro policii, nějaký státní podnik nebo úřad tisíce nových aut, a lidé ve Škodovce možná dostanou prémie. Stát nakupuje obrovské množství zboží z peněz nás všech, které se přetvoří v tržbu nějaké konkrétní firmy. Kdyby tu žádný stát nebyl, já si vybral nejsympatičtějšího dělníka v Boleslavi, dal mu pár tisíc rovnou do kapsy a výměnou za to bych nemusel platit tak nehorázné daně na každém kroku ve svém životě, nejspíš bychom byli spokojeni oba.

Všechny peníze, které se do ekonomiky prostřednictvím státu jako zprostředkovatele a organizátora té hry dostanou, stejně nakonec skončí v rukou gangů. Je úplně jedno, jestli je to státní zakázka, státní dotace nebo mandatorní výdaje státu typu důchody a platy státních zaměstnanců, které se promění v tržby velkých firem. Daňoví poplatníci zaplatí úplně všechno. Zaplatí si úroky z dluhu, o který nestáli (mimochodem: ten úrok je tržba firmy, která půjčuje státu peníze), zaplatí si chyby v privatizaci, zaplatí si tunely, cvičně si „zasanují“ ztráty finančních institucí při krizích, protože to jsou jejich úspory, co se vypaří, nikoliv kapitál bank a fondů. Potichu a bez keců si zkousnou změny ve státním důchodovém nastavení, až na důchody nebude, nebo změny v daních, kdykoli je potřeba zvýšit příjmy státu nebo přilákat nějakou firmu ze zahraničí investičními pobídkami, aby nám – obyčejným lidem – dala práci a politici se tím mohli vychloubat. Ano, takto vznikají ty slavné investiční pobídky: naše pracovní místo si zaplatíme z větší části sami, protože gangy žádné pracovní místo nevytvoří, pokud je dostatečně nemotivujeme. A jak to? Mají přece globálně na výběr, jakou lokální vládu nebo stát budou vydírat, když dostatečně „nepřispěje“. Ty argumenty dobře známe: vyhrožují, že svou továrnu postaví jinde, nebo přesunou jinam (to v případě, že už ji postavili). A tak se otevře prkenice jménem rozpočet a hyjé ke třetí světové válce, jejíž podstatou budou nesplacené dluhy. Ještě nemáte dost a chcete finále? Tak tady je, ale na Vaše vlastní nebezpečí, dobře?

Do doby poměrně nedávné ještě fungoval zdravý rozum, a tak se utrácelo jen to, co jsme si vydělali. Globální socialismus nové doby ale definoval svými dezinformacemi a Matrixem parametry odpovědnosti a svědomí jinak, než tomu bylo po celou dobu dosavadního vývoje lidstva: nejde už o fyzikální zákony, ale o komfort lidí, aby „tu hru neprohlédli“. A tak si náš stát (a s ním většina vyspělých států a celá Evropa) půjčuje, čímž zadlužuje své vlastní občany (a neráčí je o tom nějak hluboce a v souvislostech informovat). Výsledkem je to, že se skokově zvýší počet peněz, které se dají přerozdělit a legálně dostat do kapes gangů. Žij teď, plať zítra, to je filozofie kapitalismu, který musí růst, jinak uvadá. Svět se díky této nenasytnosti a bezbřehé chamtivosti učí pojmy jako internetová bublina, realitní bublina, finanční bublina, start-upová bublina a krize, a začíná se učit i rozpočtovou bublinu. Ty dluhy se totiž jednou budou muset zaplatit. Jestli se k nim chceme stavět tak, že ačkoliv jsme ve většině případů spoluviníky zločinů socialismu, tak místo omluvy a sebereflexe, kterou nemůžeme prokázat lépe a účinněji než odpovědností k těm, co přijdou po nás, jim ještě zničíme životní prostor zadlužením a mlčením k nesmyslné migrační krizi, pak si nezasloužíme jejich sebemenší slitování, natož nějakou solidaritu. Nechápu generaci, která podporovala socialismus, často aktivně, je spoluviníkem hrozných zvěrstev, a místo studu a omluvy dnes křičí, že chce víc dávek a důchodů. Za sebe říkám, že pokud budu součástí generace, která těm po nás ublíží a vybydlí jim kus budoucnosti, nebudu pro sebe žádat žádnou solidaritu, protože si ji nezasloužím.

A co bude dál? Nebo co by mohlo být?

 

Kapitola 9: Konfigurovatelný stát

 

Když člověk řekne a, měl by říct i b. Když říká co je špatně, má říct co si myslí, že je správně.

Evoluce už přichází. Vztek a časté volební vzpoury lidí proti establishmentu a standardním politickým stranám jsou jen začátek. Bitva o naši svobodu se tentokrát nebude odehrávat na náměstích, rozsáhlých válečných pláních a v zákopech, i když i válkou to tady celé může skončit. Bitva o naši svobodu se ale hlavně vede v našich obývacích pokojích. V našich hlavách. Je to bitva zdravého rozumu, lidské svobody a odpovědnosti proti obrovskému přívalu dezinformací, lží, ideologií, reklamy a institucionalizované výchovy. Je to bitva Davida s Goliášem, respektive bitva milliard Davidů proti jednomu univerzálnímu konceptu státu jako obchodního modelu, který okrádá lidi. A chce vládnout celému světu.

Stát budoucnosti je aplikace. Ano, aplikace. Uber je největší poskytovatel taxi služeb, ale nevlastní žádné taxíky. Facebook je nejnavštěvovanější masmédium, ale nevytváří žádný obsah. Airbnb je největší ubytovatel, ale nevlastní žádné nemovitosti. Stát se jednoho dnes stane aplikací, skrze kterou budou lidé komunikovat, konfigurovat si služby které chtějí nebo nechtějí, aby jim stát poskytoval, a přímo se vyjadřovat k zákonům a společenským otázkám.

Tuto ideu jsem pojmenoval Sdílený, nebo také Konfigurovatelný stát. (http://cesko2050.cz/sdileny-stat/). Tento stát, přesněji řečeno aplikace, bude fungovat stejně jako když si konfigurujete auto: základní povinná výbava (armada, policie, hasiči, základní zdravotní péče, příspěvek na základní infrastrukturu typu letiště a dálnice), a k tomu volitelné služby (napřímo od poskytovatelů, nikoli státu, například zdravotní pojitění, důchody, školství). Konfigurovatelný stát bude mít minimum základních pravomocí a bude se starat výhradně o funkčnost aplikace a nikoli o její obsah. Ten budou tvořit sami lidé, tak jako na sociálních sítích. Lidé jako jednotlivci, nebo sdružení do jim přirozených komunit, které – díky technologiím – ani nemusí být lokální (typu rodina, město, vesnice), ale třeba oborové či zájmové (hasiči, lékaři, zemědělci, živnostníci, odboráři, včelaři, rybáři). Obojí je totiž možné, pokud lidé mají svobodou volbu a síla jejich hlasu je úměrná jejich přínosu celku, tedy když menšina nemůže změnit vůli většiny pomocí různých nesmyslných zákonů a podmínek typu minimální hranice pro vstup do parlamentu, státní příspěvky na provoz politických stran a tak dále.

Pojďme spolu začít tu aplikaci budovat, abychom třeba v roce 2050 měli už “něco v ruce.” Pojďme – odborníci ze všech oborů lidské činnosti – se spojit. Spojit a začít pomalu a postupně budovat základy spravedlivé a férové aplikace, jejímž cílem nebude lidi okrádat ani přerozdělovat jejich peníze, ale dát jim přímou demokracii, svobodu a také odpovědnost.

Je to totiž jen a jen na nás, co uděláme. Jen musíme začít hned.