Dokud polovina českých voličů nebude rozumět rozdílu mezi volbami a zasíláním sms do Superstar či Týtý, nemáme šanci žít ve svobodné a prosperující zemi.

Občané, nebo (upgradeovaní) otroci?

Představte si trošku modernější plantáž, třeba pásovou výrobu autodílů v Nošovicích či Kolíně nebo kancelářský open space u nějaké nadnárodní firmy (třeba té, ve které pracujete). Uvidíte tam zaměstnance, kteří – v drtivé většině – něco “montují” u pásu (nebo počítače), pak to (obrazně i doslova) balí do beden a přepravek a pak to šoupnou do kamionu (nebo odešlou mail s excelem). Je to v drtivé většině práce s minimální skutečnou přidanou hodnotou, čemuž také zpravidla odpovídá mzda. Jistě existuje pár prověřených hlídačů (pardon, managerů) s vyšší důvěrou zaměstnavatele a potažmo vyšší mzdou, ale to je pár procent lidí, ostatní jsou “kapitalistický mainstream.” Pracovníci (dnes) formálně nejsou otroci, i když dělají přesně takovou práci, kterou by v dnešní době otroci dělali (a možná dělají, když šijí někde v Kambodži boty známých sportovních firem nebo vyrábějí paměti do počítačů).

Rozdíl mezi nekonečnými lány bavlny či zeleniny a moderní demokracií spočívá v tom, že všechny náklady na svůj život si zaměstnanci v demokracii platí sami (z tzv. mzdy), neplatí to už otrokář či organizovaný zločin, pro který zpravidla pracujete aniž si to uvědomujete (on totiž organizovaný zločin se svou zločinností nechlubí stejně jako se velcí výrobci softwaru zrovna nepředhánějí v přiznání, že monitorují Váš pohyb na internetu a prodávají ta data zpravodajským službám nebo jiným firmám). Jsme tedy svobodní, demokratičtí, když už nejsme formálně otroci a poddaní? No, uvidíme, počítejte se mnou: daně, sociální a zdravotní pojištění, o to tzv. svobodně pracující (otroky) obere stát (takže cca 30-40% výdělku). Ze všeho co kupujete platíte DPH, spotřební daně (to máme cca dalších 25%). Bydlení, jídlo, ošacení, základní vzdělání, dopravu do práce, lékaře, to vše si platí dnešní zaměstnanci sami – a kupují to jako zboží od firem, které zaměstnávají jiné “zaměstnance”, tedy další část peněz, která se v řetězci vrací zpátky, jen se jmenuje “tržba” nebo “obrat”. Co to tedy znamená? Přece to, že zaměstnavatel ve skutečnosti ušetří na nákladech výměnou za (nějakou) mzdu, v tu chvíli najednou nenese žádná rizika spojená s původní otrockou prací a ještě mu vzniká cosi, co kapitalismus trefně pojmenoval jako “cílová skupina zákazníků”. Nakupujeme, prodáváme, peníze se přelévají přesně podle zadaného vzorce a na hladký chod dohlíží (čím dál více) přerozdělující a regulující stát, nikoli trh. Koho tedy zrušení oficiálního nevolnictví a otroctví ve skutečnosti osvobodilo, toť věru otázka do pranice. Skoro se zdá, že spojení se státem je pro určité byznysy boží požehnání. A že stát je jako ovčácký pes, který nenápadně hlídá, aby všechno běželo jak na drátkách.

Správná otázka zní, proč tedy ta rizika přebíráme, proč se toho kolotoče účastníme. Na jedné straně proto, že existují zákony vymahatelné státem. Neplatit daně nebo povinné odvody je zločin – tunelovat, pobírat vylhané dotace, granty a podpory zločin není, neplatit daně ano. Možnost ten zákon ovlivnit? Nulová. A na druhé straně je to natolik depresívní úvaha, že člověk – ať chce nebo nechce, ale spíš se naučí že chce – pracuje s nadějí. S nadějí, kterou na rozdíl od otroků (prý) máme. Nadějí na lepší život, na lepší školu pro dítě, na nové auto, na novou koupelnu. Na společenský status a řadu dalších uměle vytvořených pseudohodnot, o které nám má jít, abychom náhodou nezačali přemýšlet o kravinách (jako to dělám já, když píšu tyto řádky). A k tomu všemu potřebujete peníze, které si lze v tomto systému vydělat. Jistě, při brutálním několikanásobném zdanění viz popis výše drtivou většinu výdělku odevzdáte, ale přece jen s nějakým zbytkem peněz pracovat můžete. A když k tomu přidáte volební právo, přesněji řečeno iluzi volebního práva (protože když někam jednou za 4 roky hodíte lístek, jen opravdu militantní blb nebo věřící může věřit, že tím lze něco ovlivnit), máte téměř dokonale funkční Matrix. Máte novodobou plantáž s otroky, kteří dělají otrockou práci za otrockých podmínek, jen si svého otroctví – jaksi – nejsou vychovaní si všimnout. A když už si všimnou, jsou tu (najednou) sociální výhody, jistoty a třeba antidepresiva, se kterými přispěchá „ochotný pomocník stát“ v rámci své „solidarity“ a pojistných systémů (které si mimochodem pekelně draho platíte sami), protože výrobní pás se nesmí zastavit.

Zkuste se nad tím někdy zamyslet. Chyba není v kapitalismu či systému obchodu, ale ve státu a jeho velmi podivné roli v našich životech. Zkuste se někdy zamyslet nad tím, proč existuje právě takový systém daní a povinných odvodů, který dnes máme. Proč existuje legální několikanásobné zdanění. Jak funguje systém inflace a devalvace (v překladu: plánovaná a říditelná ztráta hodnoty Vašich peněz). Kdo sanoval a sanuje problémy soukromých firem z veřejných rozpočtů nejen při krizi v roce 2008, ale vlastně neustále. Proč se zvyšujícím se vědecko-technickým pokrokem platíme daně vyšší, nikoli nižší, když přitom stroje a technologie dělají čím dál více práce za lidi. Proč ke službám státu neexistuje právo reklamace pokud je ta služba provedena špatně nebo vůbec. Proč stát monopolně organizuje školství, zdravotnictví, důchodový systém a vy z nich nesmíte vystoupit pod trestem vězení. Proč se stát řídí centrálně jako v 19. století a proč se to děje pomocí povinných (monopolních, registrovaných a především ověřených) prostředníků jménem „politická strana“. Proč se volí jednou za 4 roky v centrálních volbách a proč to nejde on-line, decentralizovaně a adresně, což technologie dnes bez problému umožňují a je to asi tak  „složité“ jako internetové bankovnictví, které máte v mobilu? Jak je možné, že váha Vašeho hlasu v těch (lži)volbách je stejná jako váha hlasu kohokoli jiného bez ohledu na to kolik platíte daní, odvodů a jaký je Váš společenský přínos? Proč se stále více přerozděluje, přestože technologie by dovolovaly řídit stát za zlomek současných nákladů na správu státu a přerozdělování?

Někdy stojí za to se zamyslet, i když riskujete, že se z Vás stane nekompatibilní ozubené kolečko ve velkém stroji státu a možná i světa. Přinejmenším to pomůže vidět skutečnou cenu Vaší svobody, kterou platíte – a kterou možná také platí všichni ti, které máte rád.