Dokud polovina českých voličů nebude rozumět rozdílu mezi volbami a zasíláním sms do Superstar či Týtý, nemáme šanci žít ve svobodné a prosperující zemi.

Nařizuje-li vrchnost co neprávem, či žije-li v hříchu… vzpomínáte?

V kontextu představy, že fungování naší země se – nejen v přeneseném slova smyslu – stalo pohřbem, kde dávky, dotace, granty a podpory získává ten, kdo hlasitěji brečí na úkor toho, kdo dře a falešně brečet by se styděl, se vlastně ukazuje pravá podstata “české politiky.” Když si půjčím trochu literární nadsázky, rozežraná vrchnost křičí: “dejte nám hlas a nebudete litovat: zadlužíme Vaše děti, koupíme druhé prase a vy na tom vyděláte, protože Vám hodíme na zem dvakrát tolik ovaru a prejtu než z jednoho prasete, nebuďte hloupí a berte, milí poddaní!” A tak koblihovoliči jdou a hází hlasy do urny, ve které – tentokrát doslova – pohřbí budoucnost svých vlastní dětí a vnuků. A aniž nám to došlo, vyrostl z “pohřbívání principu zásluhovosti” druhý český národní sport: místo práce vymýšlet, na co bych tak mohl mít v té houštině iracionálních slibů politiků a doslovném bahně sociálních podpor, dotací a grantů nárok, aniž bych se o to musel jakkoli zasloužit.

Jenže ona to není legrace. Každá taková plačka, každý takový Váš spoluobčan, totiž plive nejen na základní hodnoty našich předků jako je poctivost, vůle, kreativita, pracovitost a schopnost po pádu znova vstát a jít, ale také na konkrétní hrdiny. Tady se totiž – ještě donedávna – pro pravdu umíralo. Jan Hus, Milada Horáková a tisíce dalších, jejichž jména ani historie (a bohužel ani my, obyčejní lidé) neznáme. Jen podle zdrojů z webu Policie ČR ( http://www.policie.cz/clanek/obeti-komunistickeho-rezimu.aspx ) bylo v „pokusu o socialismus“ zabito, kriminalizováno nebo jinak různě perzekvováno více než 250 tisíc občanů této země – našich tátů, dědů a pradědů. To ale plačky byly ticho, naopak se mohly přetrhnout, aby si z kolektivizovaného majetku vzaly aspoň židli nebo obraz, než celý ten ukradený majetek prohospodaří jeden z nejhorších ekonomických pseudosystémů dějin. A co je nejabsurdnější: plačky nevymřely, zůstaly tu. A dnes, díky tzv. zastupitelské demokracii, která není ničím jiným než diktaturou přerozdělování veřejných rozpočtů bez vymahatelné odpovědnosti politiků, mají zase vrch. Zase se stávají – ve své znechucující zbabělosti, sobectví a duševním mrzáctví – silou, kvůli které se produktivní většina (a odpusťte mi ten vulgarismus) má “zvencnout” a dřít na její neopodstatněné a nezasloužené nároky s KH, EET a nesmyslným několikanásobným zdaněním za zády. A anonymní centralizovaný systém přerozdělování všem těmhle kolaborantům poskytuje úkryt pro jejich lži a levárny a uplácí je z peněz slušných lidí. Je jen logické, že někteří to povýšili na „byznys“ a založili si na to firmy, holdingy nebo třeba solární elektrárny.

Je jediný způsob, jak můžeme ekonomicky a morálně ozdravět: decentralizovat neprůhledné centrální plánování (pardon, přerozdělování) a vrátit svobodu a odpovědnost zpátky lidem. Aby se do té „tmy jménem stát“ dostalo trochu světla stejně, jako když pro Martina Kabáta v krásné pohádce Hrátky s čertem do pekla přijde anděl a říká: “Martine Kabáte, tys člověk spravedlivý, nad tebou peklo nemá moci”. A ani tento zkorumpovaný stát, ani jeho ideologie zvrácené povinně státem organizované solidarity (přerozdělování), ani plačky a ani hlasem těch plaček rádoby legitimizovaní politici nesmí mít moc nad nikým, kdo poctivě pracuje, vytváří hodnoty, stará se o své děti, pomáhá ostatním a přispívá do společné kasy jménem (jakýkoli) veřejný rozpočet.

Ano, žijeme v době, kdy vrchnost nařizuje co neprávem a žije v hříchu. Tak co si takhle vytvořit alternativní systém vůči jejich přerozdělokracii namísto revolt a revolucí, které nikdy nepřinesou nic jiného než výměnu koryt?