Katastrofální důsledky přerozdělování, které (zatím) nevidíme, ale měli bychom rychle otevřít oči

Je to neuvěřitelně nesociální a bezohledný paradox téhle doby a společnosti, ale drtivou většinu lidí, kteří z mechanismu přerozdělování ve jménu “sociální solidarity” či “sociálního státu” mají (vždy dočasné a často doslova iluzorní) výhody, zajímají jen peníze těch druhých. Nestojí o to se něco naučit, něčím přispět, něco vybudovat, dočasně požádat o pomoc a pak ji vrátit, nebo dokonce být také solidární. Pro ně platí rovnice: solidarita = můj nárok na peníze. Většinová (anonymní) tvář sociální solidarity na straně příjemců je pokrytecký prosebník, kterému podáte rohlík a on naštvaně odsekne, že chtěl peníze na krabicové víno a cigára a „co si jako myslíš, kreténe.“

Organizátoři celé té přerozdělovací (celosvětové) hry Vám nikdy neřeknou pravdu. A ta pravda zní, že pro miliony lidí, co solidární jsou a vždy byli, má pojem solidarita mnohem širší význam než pro ty, kteří státem organizovanou solidaritu ve formě peněz vyžadují, povzbuzováni politiky a „sociálním státem“. Solidarita je pro ně pomoc, podpora, sdílení, soucit, sounáležitost, zdaleka ne jen peníze. Sociální populisté (všech barev) tvrdí, že kdyby neexistoval stát, lidé solidární nebudou. Je to stejná lež, jako že Země je placatá, a to doslova. Kdyby totiž – bez ohledu na státy a politická zřízení – lidé od podstaty solidární nebyli (v rámci jim přirozených komunit), nikdy z nás by se nebyl narodil a neexistovalo by lidstvo, mimochodem.

Závěr? Jednoznačný. Nepotřebujeme stát, aby za nás cokoli organizoval, solidaritou a důchody počínaje a zdravotnictvím a školstvím konče. Úplně stačí, když si z nás přestane dělat univerzální kasičku na jakýkoli svůj průser nebo dotační projekt (o náklady čehož se s námi vždy „dělí“, zatímco soukromé firmy dotované z našich daní a odvodů si svůj zisk ponechávají a to poslední, co by je napadlo, je dělit se s námi o zisk). Všem odpovědným lidem pak zbyde dost na to, aby se v rámci své rodiny, komunity či přátel o sebe postarali sami. O nemocné, nemohoucí, staré nebo děti se postaráme, stejně jako po celou dobu dějin, zbyde na to dokonce víc peněz než si dnes dokážeme představit. A jestli někdo nevěří svým dětem nebo příbuzným, že se o něj postarají, je to problém slušných a poctivých lidí, nebo problém toho, kdo ty „fracky“ vychoval a ve své odpovědnosti selhal tam, kde jiní – přes veškerou tíhu toho údělu – obstáli? Inu, tací budou muset přijít a sami o pomoc požádat konkrétní lidi ve svém okolí a nastavit si k té pomoci průhledná, pro obě strany férová pravidla. Žádný alibismus, žádné obelhávání systému, žádní politici, kteří to „zařídí.“

A vsadím se, že už jen ta představa adresného lidského soužití vyžene do práce velkou spoustu lidí, kteří si dnes dělají ze státu – a nás všech – dojnou krávu a vrčí, když jim nabídnete rohlík nebo koště na práci, protože oni by raději „ty svoje cigára, krabičák a co ti do toho vole vlastně je, co já s těma tvýma prachama udělám, kreténe.“