Věděl to už Sokrates: demokracie v rukou populistických politiků = totalita, která se tváří, jako „že to lidé chtějí“, a přitom je to organizovaný zločin

Za prvé, je tu evidentní skutková podstata podvodu. Když lže sňatkový podvodník, je potrestán. Když lže politik, že něco splní – například svůj volební program – a pak ho nesplní, nenese žádnou odpovědnost. Politika a systém politických stran je podvod.

Za druhé, je tu zločinné spolčení, protože se podvodu zmíněného v předchozím odstavci účastní politici organizovaní v útvaru jménem politická strana. Často se tak děje v tzv. koalici, tedy ve spojení s dalšími stranami.

Za třetí, je tu trestný čin monopolu, přesněji kartelu. Jaký? Ve volbách smíte volit pouze politické strany, čím je zásadně omezena Vaše možnost volby. Jestliže politické strany mají monopol na vládu a rozdělování daní, jedná se o kartel s cílem mít monopol na rozdělování peněz v rozpočtu.

Za čtvrté, je tu trestný čin zpronevěry a krádeže, kdy politici v rámci organizace jménem stát vybírají daně, a přerozdělují je bez práva reklamace. Jestliže si koupím nějaký produkt nebo službu, včetně služby jménem stát, musím mít jako občan právo reklamace. Jestliže jako občan nemohu reklamovat služby státu mimo volby, kdy formálně „mohu svůj nesouhlas řešit tím, že zvolím stejné pacholky z jiné strany“, jsem okraden. Zkuste si představit, že byste si koupili vadný vysavač a v krámě Vám řekli, že reklamovat můžete jen jednou za čtyři roky a způsobem, že si koupíme vysavač jiné značky. To byste takového obchodníka hnali, že? Neexistující reklamace se v tomto případě rovná legální zpronevěře a krádeži peněz ze státního rozpočtu, které se vznešeně říká přerozdělování.

Za páté, porušení práv a povinností při správě cizího majetku, aneb deficitní hospodaření státu. Neexistuje argument, že jednou za 4 roky jsou volby, a tím pádem má politik právo zadlužovat občany bez jejich souhlasu jakkoli se mu bude chtít. Volby s vyrovnaným hospodařením státu souvisí asi jako koza s petrželí a úmyslně deficitní hospodaření jakékoli ekonomické entity je trestný čin. Prokázat, že politici se zadlužují úmyslně, je hračka. Neúmyslně to totiž nejde.

Za šesté, je tu podezření na omezování svobody práv jednotlivce nebo skupiny obyvatel. Stát nemůže zadlužovat všechny stejným dílem, když každý přispívá do státního rozpočtu jiným dílem. Stejně tak nemůžeme považovat volby za spravedlivé a legitimní, když nezohledňují, jaký přínos má člověk pro celek – v takovém případě krátíme určitým lidem a skupinám lidí jejich základní práva.