Centralizovaný a přerozdělující Stát jen těm, co ho chtějí a jsou ochotni si jeho “skvělé a deficitní služby” platit a ostatním svobodu volby, co říkáte?
Podstata věci je jednoduchá: kde má logiku a smysl, aby lidé z celé země přispívali do jednoho anonymního (státního) rozpočtu a pak čekali, co z něj – náhodou, když se to neukradne (pardon, nepřerozdělí – mě tam vždycky skočí to nesprávné slovo, čím to asi bude) – vypadne? Jak by takový rozpočet, potažmo stát a politici, kteří ho řídí, mohli fundovaně a spravedlivě rozhodovat o tom, kdo či co (jaký kraj, projekt, firma či člověk) nějakou dotaci či podporu potřebuje víc či míň či si vůbec nějakou zaslouží? Nezastírejme si: dotační politika je rozkrádačka a co se nerozkrade, se (dopře)rozděluje na “pohřbu, kde vítězí nejhlasitější nebo nejzkorumpovanější plačka, nikoli ten skutečně potřebný.”
To samozřejmě není žádná solidarita, to je prvotřídní podvod (byznys pro vyvolené) dezinterpretovaným pojmem mezigenerační, sociální či jiná solidarita zaštítěný. Přitom je to právě naopak: spravedlivé, logické, solidární a navíc rozumné je nechat maximum prostředků lidem v kapsách společně s odpovědností se o sebe a své blízké primárně starat sami, což centralizovaný stát zbaví obrovských nákladů a tudíž nebude muset vybírat tak vysoké daně a odvody. Do krajských, okresních a jiných (de)centralizovaných rozpočtů má jít jen nezbytné minimum, nutné na provoz “základních životních funkcí takto decentralizovaného státu.”
Pozor – starat se sám neznamená sám někoho například léčit, to je demagogie a s někým, kdo to uvede jako argument, se vůbec nebavte – to není homo 2x sapiens, to je blb. Starat se sám znamená, že si například můžete namísto státem organizovaného zdravotního pojištění pořídit komerční zdravotní pojištění. Také to znamená získat právo si sdíleně jako rodina či obec (či jiná komunita) vyjednat své vlastní pojištění a jeho podmínky a rozsah přímo se zdravotnickým zařízením (mimo státem organizovaný pojistný systém). A můžete klidně zůstat ve státním systému zdravotní péče, jestli se tak cítíte líp. Ale jde o to mít na výběr a služby státu pečlivě podrobit konkurenčnímu prostředí, protože jinak nebudou efektivní (viz schodek hospodaření státu, o kvalitě služeb státu, které si tak draze platíme, ani nemluvě).
A není to samozřejmě jen o zdravotnictví. Státem organizované školství nesmí na moje děti, synovce či vnuky ani sáhnout, dokud nebude na úrovni skandinávských zemí, za což si dokonce klidně rád připlatím. Ale to není naše realita a všichni to víme. Dokud to tedy realita nebude, postarám se o jejich kvalitní vzdělání sám, ale chci v takovém případě platit o poměrnou část daní připadajících na podporu státního školství méně. Logické a fér, ne? A důchod, přesněji řečeno zajištění se na stáří, se dá řešit nejméně 100 způsoby, jen jeden z těch způsobů je důchod státní. A je to – jistě jen shodou okolností a náhodou – způsob nejméně výhodný a navíc se za pár let zhroutí, protože je to regulérní letadlo. Stačí jen trochu počítat, nebo si přečíst tento náš článek:
Co je podstatné: služby státu nesmí nikdy být pro občany povinné a jejich platba zákonem vymahatelná, to je ekonomická genocida, organizovaný zločin. To naopak občané musí mít právo si “konfigurovat” a na míru objednávat služby, které chtějí, aby pro ně stát odvedl. Za takové, které si vyberou, musí samozřejmě zaplatit, tedy kromě “základní sady služeb státu” typu armáda, policie, infrastruktura viz myšlenka Sdíleného, Konfigurovatelného státu. Ale nikdo nesmí být nucen k tomu, aby povinně přispíval na cokoli, co ze státních služeb dobrovolně využívat nechce a chce si vybrat jinou cestu.