Dokud polovina českých voličů nebude rozumět rozdílu mezi volbami a zasíláním sms do Superstar či Týtý, nemáme šanci žít ve svobodné a prosperující zemi.

Rubrika "Ekonomická"

141 Články

Pravdu o světě i nás samých lze zjistit jen tak, že se naučíme správně ptát

Mnoho lidí děsí představa, že by se měli starat sami o sebe. Stát je pro ně veličinou, které svěřili své životy ve víře, že se (ten zajisté hodný strýček) „postará.“ Kde je ale ona pomyslná a tenká hranice mezi „starostí“ státu, který tu má být pro lidi a okamžikem, kdy už to začíná být medvědí služba, kdy je tu občan pro stát? Konkrétně náš stát tu hranici již dávno překročil a z nás, lidí, si udělal byznys. Byznys s našimi penězi. Uspával nás sociálními pseudojistotami, populismem volajícím do nebe a kontrolou „těch zlých“ (zejména podnikatelů, kteří přece všichni kradou) jako fakír hada tak dlouho, až jsme se dostali do stavu, kdy zákony této země chrání ty skutečné darebáky, estébáky a zloděje, kteří si „lážo plážo“ (tematická literární hyperbola vhodná k těmto krásným horkým dnům) znárodňují naše daně a naše svobody. Většina lidí tuto past neprohlédne, protože žije ve víře, že člověk se sám o sebe postarat nemůže, že ten „velký, ne sice bezchybný, ale snad proboha přece sociální“ stát to prostě zvládne líp. Je to ale pravda? A jak poznáme, že to pravda není? Jaké otázky si máme klást, abychom prohlédli nejen tu past, kterou nalíčili ti, kteří si ze státu udělali pohodlný byznys, ale abychom především prohlédli svou vlastní indoktrinaci, své vlastní iluze, falešné víry a svou důvěru věnovanou těm, kteří ji zneužívají?

Celý článek →

Proč není možná změna politického systému a musí přijít důsledná decentralizace a princip odpovědnosti, zásluhovosti a transparentnosti a Sdílený (Konfigurovatelný) stát?

Odpověď je celkem jednoduchá – slušní lidé se v tomto systému nebudou už nikdy chtít účastnit veřejného života a diskuse či činnosti ve veřejném prostoru. Když říkám „tomto systému“, nemyslím tím „jen“ naše zřízení od roku 1989, ale naši možná až genetickou nedůvěru k jakékoli formě centrálního státu, řízeného monopolně „volenými zástupci vůle lidu“. Ta nedůvěra je nesmírně cenná, protože je znakem a důkazem našeho kritického myšlení, tedy toho zbytku kritického myšlení a sebereflexe, které jsme ještě někde v hloubi duše a mozku nestačili prodat za teplé místo v kleci sociálních iluzí, pseudojistot a strachů z budoucnosti. Pro slabé lidi je jednodušší věřit císaři, Stalinovi nebo „velkému sociálnímu státu“ jako autoritě, když v hloubi duše vědí o svých chybách a slabostech a necítí se dost silní k tomu být odvážní a odpovědní, aby svůj život řídili a žili sami. Ve chvíli, kdy jakýkoli stát začal prostřednictvím systému tzv. politických stran beztrestně přerozdělovat veřejné rozpočty a populisticky si kupovat přízeň takových lidí a vyrobil si z nich voliče (a legitimizován jejich „svobodným hlasem“ začal ty slušné a statečné posílat do letadel nad Anglii, do Gulagů nebo pro levnou ropu do Iráku), definitivně ztratil důvěru a respekt všech rozumných a slušných lidí. Musí přijít razantní změna a jejím prvním krokem je návrat principu zásluhovosti, odpovědnosti a transparentnosti. Slušní a rozumní lidé vědí, že slabému člověku, který svou slabost pochopí a začne bojovat, se dá nejen odpustit, ale taky se mu má pomoci, protože pod křížem odpovědnosti občas klesáme všichni. Ale státu, té neživé mašinerii, tomu „novodobému poli s bavlnou“, té největší krádeži našeho věku jménem přerozdělování veřejných rozpočtů bez veřejné kontroly, se ale odpustit nedá ani nesmí. A stejně tak těm, kteří si stát na tuhle špinavou práci uzurpovali a vytvořili z něj organizovaný zločin. Proto musí přijít změna. Tuto změnu jsem nazval Sdílený (Konfigurovatelný) stát…

Celý článek →

Nečekejme, že se náš stát sám od sebe přizná ke své (zločinné) podstatě. Ptát se musíme sami a pamatujme, že pouze správné otázky vedou ke správným odpovědím…

Mnoho lidí děsí představa, že by se měli starat sami o sebe. Stát je pro ně veličinou, které svěřili své životy ve víře, že se (ten zajisté hodný strýček) „postará.“ Kde je ale ona pomyslná a tenká hranice mezi „starostí“ státu, který tu má být pro lidi a okamžikem, kdy už to začíná být medvědí služba, kdy je tu občan pro stát? Konkrétně náš stát tu hranici již dávno překročil a z nás, lidí, si udělal byznys. Byznys s našimi penězi. Uspával nás sociálními pseudojistotami, populismem volajícím do nebe a kontrolou „těch zlých“ (zejména podnikatelů, kteří přece všichni kradou) jako fakír hada tak dlouho, až jsme se dostali do stavu, kdy zákony této země chrání ty skutečné darebáky, estébáky a zloděje, kteří si „lážo plážo“ (tematická literární hyperbola vhodná k těmto krásným horkým dnům) znárodňují naše daně a naše svobody. Většina lidí tuto past neprohlédne, protože žije ve víře, že člověk se sám o sebe postarat nemůže, že ten „velký, ne sice bezchybný, ale snad proboha přece sociální“ stát to prostě zvládne líp. Je to ale pravda? A jak poznáme, že to pravda není? Jaké otázky si máme klást, abychom prohlédli nejen tu past, kterou nalíčili ti, kteří si ze státu udělali pohodlný byznys, ale abychom především prohlédli svou vlastní indoktrinaci, své vlastní iluze, falešné víry a svou důvěru věnovanou těm, kteří ji zneužívají?

Celý článek →

Stát je podvod. Důkaz za všechny? Státem organizovaný důchodový systém. Kdy se probudíme a pochopíme, co to vlastně je Stát?

Politici i odborníci se už pomalu přestali bát to říkat, protože ten „průšvih“ jménem státní důchody už klepe na dveře. Praskne to dřív, než si myslíme, rok 2030 je optimistický termín. V otázkách Václava Moravce to padlo jasně – z veřejných rozpočtů se za deficitní systém důchodů utratí přes 400 miliard Kč ročně! To je naprosto nepředstavitelné, megalitické číslo, které tahle malá země nemůže dlouhodobě unést, tím spíš, že se to číslo stále zvyšuje. Prohlášení páně Rusnoka, že „státní důchody nejsou k tomu, aby zaručily důchodcům životní úroveň, ale aby je pouze ochránily od bídy,“ je prohlášení pravdivé, pánbůh za něj zaplať. Ale víte, proč se o tom všem teď mluví tak potichu? Aby se lidé nezeptali na tu podstatnější otázku: „tak sakra práce, celý život odvádím obrovské sociální pojištění a daně, celou dobu mi slibují, že se o mě na stáří slušně postarají – a najednou z nich teď vyleze, že mi celou dobu (politici a stát) lhali? A kam proboha ty peníze zmizely, všechny ty stamiliardy, co jsme jim poslali a každý další den posíláme?“ Ano, to je ta správná otázka. Pojďme se podívat v praxi, jak vypadá lumpárna jménem státní důchody – ale kam šly všechny ty peníze, to víme všichni a důchody to nebyly, nejsou a nebudou. Rozkradly se přerozdělováním: dotace, granty, daňové prázdniny a úlevy, investiční pobídky, přebujelý sociální systém, který zcela ignoroval staletý princip zásluhovosti a moudrost našich předků. Pochopme už – je to celé jen obrovská lež, císařovy nové šaty. Zůstane jen bída, poušť a vztek milionů lidí…

Celý článek →

Rozkrádání veřejných rozpočtů je diagnóza rakoviny společnosti a států a ta rakovina je globální. Jaký je lék?

Když odhlédneme od zavedených pojmosloví, prokazatelně žijeme v diktatuře přerozdělování a virtuální realitě svobody. Jsme na vrcholu technologického vývoje a pokroku, ale naše daně a povinné odvody jsou nejspíš nejvyšší v nám známých dějinách – to proto, aby je agenti StB, KGB a jiní „střelci“ mohli beztrestně, pohodlně a především legálně rozkrást. Organizovaný zločin se povýšil na stát, establishment. Nejsme už nevolníci na polích za desátek, jsme nevolníci dezinterpretovaných pojmů typu (zastupitelská) demokracie a (sociální) stát a jistoty za šedesátek až sedmdesátek našich celoživotních příjmů. Ruku na srdce a hadr na hlavu: tohle má být proboha ten pokrok, o jakém lidstvo od věků snilo a který si od technologií a vědy slibovalo? Mám jiný názor: jestliže technologický, vědecký a znalostní pokrok neslouží ke zvýšení svobod, komfortu, vzdělání nebo kvality života většiny lidí, nýbrž naopak k jejich kontrole (KH, EET, úřady, média, školství, přerozdělování) a omezování jejich – dokonce základních – lidských, ekonomických či občanských práv a svobod, pak žijeme v organizovaném zločinu. A tenhle Absurdistán jednou vejde do dějin jako další období temna, nad nímž budou lidé budoucnosti nechápavě kroutit hlavou stejně jako my dnes kroutíme hlavou nad fašismem, komunismem nebo středověkou inkvizicí…

Celý článek →

Globalizace a zastupitelská „přerozdělokracie“ nejsou nic než obchodní model „tuningu“ veřejných rozpočtů. Jaká bude či by měla být naše budoucnost, až to praskne?

Globální přerozdělokracie (pardon, zastupitelská demokracie) dneška má jediný cíl: vytvořit on-line celosvětovou “superkomunitu” lidí, kteří budou vyznávat stejné “demokratické” hodnoty typu bezcenné a na tuny tištěné peníze. Peníze, které – mimochodem – v dnešním monetárním systému nejsou, podobně jako státem organizované důchody, ničím než virtuální realitou či opiovým opojením chlápka, co nechápe, že jednou z toho opiového doupěte bude muset odejít a vystřízlivět. Jediným smyslem a cílem tohoto ekonomického systému je přerozdělování (rozkrádání) veřejných rozpočtů, rozkrádání bez hranic, limitů a omezení. Kapitalizace zisků, socializace ztrát – nejpohodlnější byznys dějin, postavený na schopnosti lidí nechat se za koblihu 4 roky okrádat o dvě třetiny až tři čtvrtiny jejich celoživotního výdělku. Je to nepochopitelná slepota, která bude fungovat do doby, než si lidé tu hrůzu uvědomí na vlastní peněžence. Kde začít se změnou a jaká je, či by mohla být, naše budoucnost?

Celý článek →

Centrální státy a instituce jsou jen stroje na peníze a iluze sociálních jistot. Přišel čas odejít a vzít tomu systému to hlavní „krmivo“ – lidi a jejich peníze

Že globalizačně-pseudodemokratický Absurdistán končí, už dnes vidí nejen řada myslitelů včetně pana profesora Zeleného, ale i miliony nás, „obyčejných lidí“ po celém světě. Zlo, podvod a zločin už dostaly svá jména a definice: když nějaké státní zřízení zrekvíruje 70% celoživotních výdělků člověka formou několikanásobného zdanění, není to nic než ekonomická genocida, Gulag pro Vaši peněženku. Z takto nakradených veřejných prostředků se pak platí (dotují) neuvěřitelné absurdity: rajčata a vejce vesele cestující po Evropě, podpora elektromobilů, jejichž ekologičnost je spíš vtip než otázka nebo likvidace charakteru krajiny pro trochu zdotované řepky. Ale jsou tu i války (nejen za levnou ropu), vypalování pralesů, globální neokolonialismus (finanční nebo surovinový). Otázka jen zní, jak moc to vystřízlivění miliard narkomanů závislých na „státy organizovaných sociálních lžijistotách za jejich vlastní peníze“ a nenávist těch, kteří přijdou o jednoduchý zisk v řádech stamiliard dolarů z veřejných rozpočtů, budou bolestivé. Chytří to pochopí dřív, ti druzí později, ale změna už je tady. Proč by jinak tolik globálně i lokálně fungujících firem už dnes investovalo skrytě či otevřeně právě do sdílené ekonomiky, start-upů a krytopměn? To jen zázkazníci států jménem občané a daňoví poplatníci, ti se o krachu starého konceptu dozvědí jako poslední a také ho draze zaplatí. Protože kdo zůstane poslední, tentokrát nebude zhasínat, ale zaplatí všechny dluhy toho hluboce nesmyslného, deficitního a pokřiveného systému. Systému, k jehož odhalení a prokouknutí nakonec vždy stačil jen obyčejný selský rozum a odvaha po používat…

Celý článek →

Jak bojovat proti (globálnímu i lokálnímu) organizovanému zločinu, který se (drze) povýšil na stát?

Pan profesor Zelený, kterého jistě většina z Vás zná (náš mimochodem v zahraničí vůbec nejcitovanější ekonom), má pravdu: názor bez akce nemá smysl. Můj názor je jasný: pokud se stát stane (stal) pouhým marketingovým krytím globálního byznysu s přerozdělováním (rozkrádáním) veřejných rozpočtů, má a musí mít člověk (občan) právo se bránit. Revolty, revoluce a jiné „legrácky“ typu Děkujeme odejděte nebo Rekonstrukce státu ale nemají smysl – jen upravují nový „set-up“ a bůhví, zda nejsou jen další součástí hry. Pojďme tedy říct, jak bojovat proti současnému systému a jak by mohla vypadat a fungovat naše alternativa…

Celý článek →

Centralizovaný a přerozdělující Stát jen těm, co ho chtějí a jsou ochotni si jeho “skvělé a deficitní služby” platit a ostatním svobodu volby, co říkáte?

Jeden z nejhloupějších argumentů, se kterými jsem se setkal při provozování projektu Česko 2050, byl tento, cituji: “Když se Vám náš stát nelíbí, tak si jděte jinam.” Vždy na to odpovídám: “milej zlatej, my nikam nepůjdeme, tohle je naše země a náš domov, stejně jako tvůj. My – ti blbečci, z jejichž peněz se tady provozuje prvotřídní sociální inženýrství a přerozdělování takového rozměru, že to nemá v moderních dějinách obdoby – se jen brzy spojíme a nenecháme se už oblbovat a okrádat.” Ono jde totiž o jednoduchou rovnici: až stát nebude mít žádné prostředky, z kterých by financoval své podvody typu důchodový systém, všechny rozkrádačky, přerozdělovačky, umělou zaměstnanost kvůli udržení voličské základny, tunely co jich jen je a absurdní či vylhané sociální dávky, ta otázka se otočí. A víte jak bude znít pro každého, kdo brání stát jen proto, že chce cizí peníze, protože jiná motivace mít centralizovaný, neprůhledný, neadresný a nekontrovatelně přerozdělující stát neexistuje? “Kam půjdete vy, až přestanou létat holubi z peněz poctivých, pracovitých a slušných lidí rovnou do huby?”

Celý článek →

1 volič = 1 hlas, aneb největší populismus, pokrytectví a politická pseudokorektnost současné společnosti

Zeptám se Vás takto: kdybyste přišli k lékaři s 40 stupni horečky a on místo paralenu nebo hospitalizace nařídil pustit Vám žilou nebo přiložit pijavici, asi byste si mysleli, že se zbláznil a zavolali byste na něj doktora Chocholouška. A oprávněně. Jak je tedy ale možné, že my – lidé současnosti – chodíme k volbám v systému 1 volič = 1 hlas, což byla metodika pokroková možná v dobách francouzské revoluce (pokud vůbec kdy byla pokroková a znamenala nějakou svobodu či rovnost lidí v přirozeně vždy nerovném světě)? Ano, správně – všichni jsme regulérně zralí na Chocholouška, jestliže uznáváme a respektujeme volby, které používají naprosto úchylnou a zcestnou metriku k měření svého výsledku. Kam by dopluli mořeplavci, kdyby horečku měřili kompasem a zemskou délku a šířku teploměrem? Jestli jde v našem státě o filozofii u piva, o ženské, nebo o to komu fandíme ve fotbale, tak prosím, ať má každý 1 hlas, o tom si můžeme “pokecat” jako rovný s rovným. Jestliže ale ve státě jde o masové přerozdělování veřejných prostředků bez jakékoli reálné a vymahatelné kontroly námi, daňovými poplatníky, pak jediná správná metrika posuzování volebních výsledků je stanovit sílu hlasu každého voliče podle jeho přínosu celé společnosti (měřeno například odvedenými daněmi a poplatky). Ve sněmovních volbách tedy například vůbec neřešit počet voličů, ale součet jejich přínosu veřejným rozpočtům. Šokující úvaha, že?

Celý článek →