Bourání mýtů, část 4: zdravotnictví zdarma
Předně je třeba říct, že zdravotnictví je emotivní téma. Lidé, kterým lékaři pomohli, nejsou schopni objektivně přijímat a často vůbec chápat kritiku systému. A lidé, kteří mají se systémem zkušenost špatnou, ho zase často kritizují za každou cenu. Zkusme protentokrát emoce odložit a podívat se na ten systém pragmaticky.
Jeden z nejznámějších českých lékařů, profesor Pirk, na DVTV hovoří mimo jiné o tom, že zdraví není žádný celospolečenský majetek ani úkol, nýbrž odpovědnost každého z nás, protože jde v první řadě o naše soukromé zdraví (odkaz zde, doporučuji shlédnout: https://video.aktualne.cz/dvtv/pece-o-zdravi-neni-celospolecenska-zalezitost-to-je-zrudny-n/r~74d3032a451b11e79680002590604f2e/?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sekce-z-internetu&redirected=1496165745 ). Jisté je jedno: neexistuje, abychom pokračovali v současném deficitním systému, kdy se pacient přímo nepodílí na odpovědnosti za své zdraví. A to nejen formou příplatkové péče, ale především pravidelné včasné prevence, která může ušetřit v horizontu 5-20 let desítky milliard ročně z peněz nás všech. Neexistuje aby maminka, která se svými dětmi poctivě dbá prevence, měla stejně vysokou pojistku jako někdo, kdo na prevenci kašle, chodí si pro neschopenku na kocovinu nebo předstírá nemoc, když si potřebuje doma vymalovat (a že takových lidí kolem nás je).
Je tu ale i druhý rozměr: zdravotnická lobby, která spoluvytvořila současné zdravotnické systémy ve vyspělých státech a které jsou jistě ne náhodou „nalepeny“ na stát jako klíště na krční tepnu, potřebuje prodávat léky, léčiva a zdravotnické potřeby. Například obezita je jistě epidemie novověku a její léčba stojí celosvětově biliony dolarů ročně, ale také je to – právě pro ty biliony dolarů vydané na léčbu – obrovský byznys (garantovaný do značné míry veřejnými rozpočty). Je tu prostě obrovské dilema: jde o zdraví, nebo o jeden z největších byznysů dneška? Na(ne)štěstí stačí, aby WHO (Světová zdravotnická organizace) trochu snížila hranici normálního cukru v krvi – a najednou máme miliony dalších potenciálních pacientů, které je (počínaje tím rozhodnutím o snížení hranice, nikoli počínaje tím, že ti pacienti jsou reálně nemocní) potřeba “léčit.” Je ale takové léčení skutečně léčení, nebo spíš zneužívání lidí pro potřeby vyšších prodejů léků?
Zdravotnictví je zkrátka citlivá otázka. Jisté je ale jedno a není to náhoda: celý systém může vyléčit jen větší odpovědnost lidí za své vlastní zdraví, zprůhlednění systému financování a minimalizace role státu. Tedy léčba naprosto stejná, jakou potřebuje i současný důchodový, sociální a školský systém. Znovu se ptám: je to náhoda?
V rámci projektu Česko 2050 jsem definoval několik jednoduchých a konkrétních kroků, které je třeba ihned zavést, abychom měli zdravotnický systém skutečně spravedlivější, méně zkorumpovaný a efektivnější. Pokud máte zájem, můžete si je přečíst zde: https://cesko2050.cz/6-cest-pro-budoucnost/cesta-treti-zdravotnicka-reforma/