Bourání mýtů, část 3: mezigenerační (důchodová) solidarita
Důchodový tunel a zaklínadlo jménem mezigenerační solidarita jsou jedny z největších lží dnešní doby. Politici říkají dnešním důchodcům: “celý život jste platili, máte právo na slušný důchod.” To by ale platilo pouze v případě, že stát všechny ty “celoživotně do systému naspořené” peníze nerozkradl a neutratil. Jenže stát, přesněji řečeno politici, právě tohle udělali.
Máme-li průběžný důchodový systém, znamená to automaticky, že peníze dnešních důchodců, které celý život odváděli, neexistují a byly rozkradeny (a teď neřešíme, zda si je důchodci měli lépe hlídat a ideálně je politikům vůbec nesvěřovat, když věděli, že jsou to šmejdi z prezentačních akcí v bleděmodrém). Takový průběžný systém vždy musí garantovat 2 věci, aby byl spravedlivý jak pro plátce, tak příjemce. Za a) musí se vyšetřit a potrestat ono “tajuplné zmizení” celoživotních plateb dnešních příjemců. A za b), musí se reálně a bez nejmenší pochybnosti garantovat dnešním plátcům, že i oni budou zajištěni z peněz příštích plátců v odpovídající kvalitě, až přijde jejich čas. Reálně a bez nejmenší pochybnosti v překladu znamená nikoli ze státního rozpočtu, potažmo ze svých vlastních zvýšeních daní (ze státního rozpočtu totiž znamená, že to by si to dnešní plátci vlastně zaplatili sami) a bez ohledu na demografický vývoj, který je pro průběžný systém – opět reálně a bez nejmenší pochybnosti – smrtelný (a už za pár let to všichni uvidíme, bohužel).
Máme-li systém důchodového spoření, pak politici musí být schopni kdykoli on-line ukázat každému jednotlivému důchodci (spořiteli), jaký je stav jeho účtu a také musí být schopni vyplácet slíbené důchody bez jakéhokoli přerozdělování nových peněz poplatníků.
A máme-li důchodové pojištění, pak musí být jeho plnění v případě úmrtí (třeba i předčasného) převoditelné na dědice stejně povinně, jako občan platí povinné odvody, nebo musí každý občan mít právo nevýhodnou nabídku státu na pojištění odmítnout a toho „systému“ se vůbec neúčastnit (tedy musí to být dobrovolné a lidé musí mít právo se v případě nesouhlasu o své stáří postarat mimo tento „systém“). A pokud stát říká, že je to kombinace, pak musí dokonce umět garantovat všechny 3 tyto věci, jinak je to celé Ponziho schema. Pravda je krutá: existuje jen obrovský dluh v řádech stovek milliard a každý rok roste – a z největší části právě díky brutálnímu deficitu důchodového systému.
Uvědomme si jedno: tím, že se stát (politici a politické strany) uzákonil jako povinný prostředník do organizace (přerozdělování) mezigenerační solidarity mezi plátce a příjemce (staré a mladé), vyvolal mezi těmito skupinami konflikt s cílem ho moderovat, řídit a odvést tím pozornost od toho, že peníze na důchody obou skupin jsou prostě rozkradené.
Náš miniseriál Bourání mýtů bude pokračovat, protože důchody zdaleka nejsou jediným podvodem, který na nás ti, kteří ovládají stát, aby nás mohli legálně podle zákonů okrádat a my neměli právo proti nim bojovat, přichystali. V příštích dílech se budeme věnovat zdravotnictví, školství a řadě dalších témat.