Pravdu o světě i nás samých lze zjistit jen tak, že se naučíme správně ptát
Mnoho lidí děsí představa, že by se měli starat sami o sebe. Stát je pro ně veličinou, které svěřili své životy ve víře, že se (ten zajisté hodný strýček) „postará.“ Kde je ale ona pomyslná a tenká hranice mezi „starostí“ státu, který tu má být pro lidi a okamžikem, kdy už to začíná být medvědí služba, kdy je tu občan pro stát? Konkrétně náš stát tu hranici již dávno překročil a z nás, lidí, si udělal byznys. Byznys s našimi penězi. Uspával nás sociálními pseudojistotami, populismem volajícím do nebe a kontrolou „těch zlých“ (zejména podnikatelů, kteří přece všichni kradou) jako fakír hada tak dlouho, až jsme se dostali do stavu, kdy zákony této země chrání ty skutečné darebáky, estébáky a zloděje, kteří si „lážo plážo“ (tematická literární hyperbola vhodná k těmto krásným horkým dnům) znárodňují naše daně a naše svobody. Většina lidí tuto past neprohlédne, protože žije ve víře, že člověk se sám o sebe postarat nemůže, že ten „velký, ne sice bezchybný, ale snad proboha přece sociální“ stát to prostě zvládne líp. Je to ale pravda? A jak poznáme, že to pravda není? Jaké otázky si máme klást, abychom prohlédli nejen tu past, kterou nalíčili ti, kteří si ze státu udělali pohodlný byznys, ale abychom především prohlédli svou vlastní indoktrinaci, své vlastní iluze, falešné víry a svou důvěru věnovanou těm, kteří ji zneužívají?
Celý článek →